Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pro poučeníObrazek

Život nám často klade klacky pod nohy, aby nám ukázal, jak trnitá je cesta životem. Však každé zakopnutí nás vlastně vede po té klopýtavé cestě.

A každé to klopýtnutí popostrčí.

A lidičkové našli mnoho krásných slov, jak ta klopýtnutí zvěčnili pro další generace.

Tak sem pište lidičkové věty, co Vás vedou životem !!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jsme tu jen na návštěvě

(mari.sta, 5. 10. 2010 17:47)

Nedávno mě okolnosti donutily zamyslet se nad tím, proč máme na všechno, co nás těší málo času. Myslím, že to má dva důvody.
Tím prvním je, že jestiže člověk dělá to, co ho baví, nebo je s někým, koho má moc rád (v ideálním případě obojí najednou) čas subjektivně utíká mnohem rychleji. Když naopak musíme dělat nějakou nepříjemnou věc, chvilka se zdá být věčností.
Druhým důvodem je fakt, že pobyt na tomto světě je výrazně časově omezen, jsme tu de facto jen na návštěvě a nikdy s jistotou nevíme, kdy nás okolnosti donutí vrátit se domů. Jelikož přesně nevíme jak to doma vlastně vypadá, často se svého návratu bojíme. Proto nám často připadá, že čas zde strašně rychle letí. A spoustu z nás dělá tu zásadní chybu, že se žene za štěstím, za penězi, za blahobytem a bůhví ještě za čím místo toho, aby se zastavili a popřemýšleli o tom, jaký účel jejich návštěva na tomto světě vlastně má. Jde totiž o to umět se zastavit, ztišit se a naslouchat tichému hlasu svého nitra. Jen ten nás totiž dokáže správně vést a uvědomit si kdo vlastně jsem, kam směřuji a jaký účel má moje návštěva zde na Zemi. A když už si to uvědomíme, musíme za svým cílem jít přes všechny překážky. Bude to těžké, ale nesmíme rezignovat, musíme jít stále dál. Jen tak smysl naší návštěvy bude naplněn…

babička a jablonˇ

(mari.sta, 5. 10. 2010 17:46)

Jako malá holka ,jsem se stranila ostatních dětí a raději jsem byla u babičky,člověka velice vzácného ,z dnešního pohledu dospěláka.Jsem narozená za komunismu,doby,kde se hodně mluvilo o lidskosti,ale málo se dělalo proto ,být lidský.Babička, byla člověk,který toho moc nenemluvil ,ale o to více dělala.Jako jediná, se mě snažila nenásilnou formou vychovávat,pochopit ,že vše je živé,správně pochopit práci a pomáhat bez očekávání ,že druhý pomůže vám.Jsem ji vděčná za hodnoty,ktere dnes mám a snažím se řídit tím,co mě vštěpovala do mysly.Podstatou jejího vnímání světa bylo,že vše má duši,kameny,zvířata ,ale nejvíce tíhla ke stromům ,zvláště pak ke staré jabloni ,kterou vysadil její tatínek,když se narodila.Rˇíkala mi

"Každé ráno ,ji jdu pozdravit,ptám se,Jakpak ti je?Nečekám odpověd , dá mi vědet,co se mnou bude,až bude čas......

Dítě chápe líp ,než dospělí,kteří mají patent na rozum,řídí se citem a intuicí a znovu se učíme této dovednosti ,v nemoci a ve stáří.

Tak jako jablonˇstárla,stárla moje babička.Ruce měla popraskané od věčné dřiny,jako jablonˇkůru svého těla.Tak jako plodila ,kdysi ,jablka stˇavnaté a bez kazů,tak i babička měla krásné,zdravé děti.Na podzim,kdy spadlo listí ,spadly i její ruce z věčné únavy a čekaly na zimu,odpočinek pro obě duše.

Jedno jaro ,se ale na stromě začali tvořit podivné boule.Dědeček,který nevěřil na babské tlachy řekl,že strom je nemocný,usychá a je potřeba ho pokacet.Co se stromem ,který neplodí?Pokáceli ho......

Káceli ho a já měla dojem,že ho slyším vzdychat,káceli ho ,když babička byla v práci....

Půl roku nato ,onemocněla babička zhoubnými nádory,rok poté ,zde už nebyla.Jako by ji podtˇali....

V den pohřbu jsem neplakala,věděla jsem dopředu ,že poražení stromu ,je jako porazit život lidský a věděla jsem ,že nic nekončí ,ale začíná.Někde,kde nejsou nemoci,nádory,nepochopení,pochybnosti a........sekery.

Dobrý den!

(JEN POZDRAV, 5. 10. 2010 17:44)

Dobrý den!
Myslíte si, že je to jen obyčejné slovo? Ano, je sice běžné, protože ho používáme denně
, ale nikdo si neuvědomuje, že taky něco znamená. Není to jen fádní pozdrav, kteří mnozí z nás říkají jen proto, aby se neříkalo, že jsou neslušní a vulgární. Zkuste se zamyslet! Každým "Dobrý den" projevíte náklonnost člověku! Nejde jen o slušnost...
Proto zdravte s citem, vnímejte slova druhých a oni budou vnímat vás, svět bude zase o něco lepší
Přeji všem...dobrý den
.

Tak,podej mi tu ruku

(mari.sta, 5. 10. 2010 17:38)

Bylo to jednoho večera.Venku horko,že se nedalo ani spát.Ležela jsem v posteli a přemlouvala oči ke spánku.Nešlo to.Něco nebylo v pořádku.Asi tak za pul hodiny jsem cítila jak se pomalu kamsi propadám.Viděla jsem v dálce postavu oděnou do něčeho šedýho,hlavu měla sklopenou dolu ani se nepohla.Volala jsem na ni..neodpovídala.Šla jsem pomalým krokem k ní,ale vzadlovala se.Tak jsem se rozběhla a snažila se ji chytit za nataženou ruku.Čím víc jsem utíkala,tím víc se vzadlovala.Zůstala jsem stát taky.Napadlo mě,nátáhnout k ní ruku,a ona to opětovala.Nevím,zda to byla ona či on,ale snažila se mě chytnout.Říkám jí,víc,víc tu ruku natáhni,já jinak na tebe nedosáhnu.Jen jsem citila,jak se dotýkáme konečky prstů.Byla to jen chvilka ale já ten malej dotyk citila,jako by to bylo doopravdy.Nevím kdo to byl a co chtěl,nebo chtěla.Mohla to být ruky člověka,kterýmu zemřela máma.Mohla to být ruka dítěte.Mohla to být ruka komu zamřel táta.Rukas někoho,kdo se potřebuje vypalkat.Mohl to být kdokoliv,kdo mi něco chtěl říct,nebo naznačit.Možná se někdo nad tímto pozastaví.Možná se tomu bude někdo smát.Ale já věřím,že tu je někdo,kdo potřebuje třeba pomoct,nebo mi něco říct.At jsi to ty,nebo ty,neboj se,řekni mi co tě trápí.Vyslechnu tě.Uleví se tobě i mě.Třeba i já k tobě jednou tu ruku budu natahovat a budu ráda,když se tě dotku aspon konečky prstů.

Děti bez lásky

(mari.sta, 5. 10. 2010 17:34)

V Česku převyšuje počet žadatelů o adpoci počet právně volných dětí vhodných k osvojení. Česko je zemí s nejvyšším počtem dětí v ústavní péči. Že se tyto dvě premisy podle zákonů formální logiky vylučují? No, dalo by se říct. Společenská realita ale není řízena strohými pravidly logického myšlení. Existuje spousta jevů, jež se na první pohled jeví absurdními. Toto je jeden z nich.

Neplodnost v populaci stoupá. Týká se to především mužů. Jejich spermogramy vykazují stále horší kvalitu, stále méně párů je schopno přirozenou cestou splodit potomka. Tenhle fakt chytře využili podnikaví byznysmeni v bílých pláštích a vyrábějí děti z nemohoucích spermií a přestárlých vajíček. Potýkají se sice s hrstkou nemoderních konzervativců, jako jsem já, katolická církev a další pofidérní instituce, nicméně hlas lidu mluví jasně. Umělé oplodnění je bráno jako adekvátní cesta, jak dosáhnout vytouženého potomka. Na páry potýkající se se zhoršenou reprodukční schopností je pohlíženo se soucitem a daňoví poplatníci jim prosociálně platí drastickou medicínu, jež v ideálním případě vede k vytouženému dítěti. V neideálním případě pouze lehce naruší hormonální fungování léčící se ženy a prodlouží dobu drásavé nejistoty o hodnotě vlastního těla. O hodnotě sebe sama. Tak moc?

Ale ano. Naše společnost považuje rodičovství za cosi přirozeného. Žena nebo muž se cítí méněcenní v případě, že nejsou schopni zplodit dítě. Tváří tvář darwinistické teorii, jež je mocným paradigmatem naší doby, je neplodný samec a samice přebytečným stořením, jakýmsi genovým apendixem bez pokračování.Ale nebuďme krutí. Nejsme tak úplně zvířata a kultura nám poskytuje nástvabu jak zládnout a překonat určitá omezení,o nichž, jako bytosti s vědomím, bolestně víme.Jednou z možností, jak naplnit touhu být rodičem a předat svoje já kamsi dál do nekonečna, nabízí možnost adopce. Osvojení dítěte umožní zachovat kontinuiitu rodinného bytí, a tedy i nás samých, byť ne v biologickém slova smyslu. Představme si prototyp manželského páru, jež se rohodl nabídnout svoji lásku a zázemí cizímu dítěti. Po čem touží? Jsou oni ti, co nabízejí pomoc, anebo ti, co o ni volají?

Myslím, že obojí. V budoucnosti takových párů náhle zeje prázdný časoprostor. Jejich sny a touhy se upínali k utírání dětských prdelek a soplíků, ale zlomyslný osud se jim krutě vysmál. Adopce je řešení, které přináší naději. Ano i já mohu být rodič, i když mě moje tělo zradilo.


Vraťme se však o kousek zpátky. Co lidé očekávali od svých potomků, když ještě věřili, že budou mít „vlastí“? Asi to stejné co vy, co my všichni. Přesáhnout sami sebe, předat se jim nejen fyzicky, ale také hodnotově, zasvětit je do reality skrze vlastní zrcadlo. Má-li tedy adoptivní dítě zaplnit černou díru, která zeje v srdcích párů, jimž nebylo přáno, budou na ně s velkou pravděpodobností kladeny nároky. Bude žádáno takové dítě, které je schopno co nejlépe suplovat nenaplněnou touhu rodičů po vlastním potomkovi.

Krásných, zdravých, veselých, blonďatých andělíčků v dětských domovech a kojeneckých ústavech ale opravdu moc není. Dostáváme se tedy do začarovaného kruhu, kdy na láskyplné rodiče čeká spousta příliš nedokonalých dětí a spousta párů si přeje být rodičem dítěte, v jehož budoucnost bude moci doufat.

Bohatsví

(mari.sta, 5. 10. 2010 17:33)

Ve velkém, voňavém a poklizeném pokoji ležela v postýlce pětiletá Liběna. Maminka ji před chvílí pohladila a popřála dobbrou noc. Venku se stmívalo a všichni obyvatelé tohoto obrovského domu se pomalu připravovali ke spánku.V domě bylo ticho, jen venku pobíhala smečka psů, kteří neklidně štěkali a vyli na měsíc v úplňku. Vítr se zvedal, až se prostorem ozývalo zlomocné duňění z blízkého lesa a od hor.
Pokoj ozářilo červené světlo, které mířilo z oblohy. U postýlky stál král Herodes. Záře ustanula.
Posypal malé dítko bílým prachem a démonickým hlasem promluvil:
"Životem tě provázej neštěstí a zlo."
Ruce natáhl a přiblížil k hlavě děvčátka. Z jeho rukou vyšla záře směřující do vnitř hlavy Liběnky. Po chvíli se rozplynul a v mžiku zmizel.
Venku se schylovalo k bouřce a rychle se pohybující mraky zahalovaly měsíc. Psi pobíhali ohrazeným pomezemkem vysokou, kamennou zdí, jakoby něco hledali. Oblohou občas prolétl netopýr a ve vzduchu byl cítit kouř dřeva z komína krbu, nad nímž se už několik set let nacházel erb rodiny.
Ve tmě pokoje se zajiskřilo a objevil plamen, z něhož vystoupil ďábel. Mávl rukou a oheň tak uhasil. Kulhavou chůzí procházel pokojem a zjišťoval, zda tu není ještě nějaký člověk.
Nad postýlkou promluvil." Zaplavím tě bohatstvím, budeš mít vše, co se dá penězi koupit!Budou tím nejdůležitějším ve tvém životě!"
Luskl drápy, proměnil se v žhavou kouli a odletěl komínem.
Po neklidné noci nastalo rozednění, svit slunce pomalu vcházel do vnitř velkými okny. Kohout zakokrhal a byl slyšet zpěv ptáků. Je jaro. Do místnosti vešel anděl, celý bílý, okřídlený a za ním Afrodíta, na kterou se usmál. Oba nad Liběnou promluvili: "Já ti přináším lásku a krásu lidství, až nalezneš správnou cestu." Anděl: "Přináším ti do života člověka, který tě změní a bude tě milovat."
Roky plynuly a vyplnilo se vše, co předpovězeno bylo.Po smrti svých rodičů, kteří tragicky zahynuli při autonehodě, zdědila vše, jako jediný potomek, co rodina po stovky let budovala. Celé panství, nemovitosti, majetek, akcie. Byla osamocená a nešťastná. Nic ji nenaplňovalo a nenalézala radost. Pořádala večírky a opíjela se s přáteli, kteří z ní tahali jenom peníze. Nakonec si dala sypký prášek, v němž nalézala útěchu. V tu dobu dvacetileté Liběně bylo vše jedno. Za peníze si kupovala vše, na co si vzpoměla. Hýřila jimi a nakupovala drahé a zbytečné věci, měla touhu se před všemi ukázat. Pět luxusních aut stálo před domem, drahé večírky se striptýzem, hodinky za čtvrt milionu...sklep naplněný všemi nejznámějšími víny.
Ale uvnitř byla prázná. A do toho ty problémy s heroinem a plná neštěstí. Vídával jsem ji plakat, klepat se zimou, zvracet, spát na židli opřenou o stůl, hledící na hvězdy půl noci do oblohy. Bylo mi ji tak líto. V jeden podzimní den se Liběna ocitla u mě doma, úplně zbědovaná a chtěla hlavně být s někým. "Já už to v tom domě nevydržím. Pomoz mi prosím!" Vzal jsem její hlavu do dlaní a dlouze se Liběně podíval do očí. " Všechno bude v pořádku."

Moc krásný

(mari.sta, 5. 10. 2010 17:31)

Vaše děti nejsou vašimi dětmi.

Jsou syny a dcerami života, toužícího po sobě samém.

Přicházejí skrze vás, ale ne od vás.

A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří. Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky, neboť ony mají své vlastní myšlenky.

Můžete dát domov jejích tělům, ne však jejím duším, neboť jejich duše přebývají v domově zítřka, který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech.

Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je poboné sobě. Život totiž nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.

Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy. Lučištník vidí na stezce nekonečna terč a napíná svou silou, aby jako šípy letěly rychle a daleko.
Ať napínání rukou lučištníka je pro vás radostí. Neboť jak miluje šíp, který letí, tak miluje luk, který je pevný.

Mám vás rád.........

(mari.sta, 5. 10. 2010 17:30)

Jedna učitelka si na třídní schůzky pozvala rodiče malého klučiny, jehož prospěch se v posledních týdnech výrazně zhoršil.
Rodiče projednávali rozvod a malý Tom tím velice trpěl.
Nejdříve dorazila matka a teprve po chvíli otec. Ani jeden z nich nevěděl, že učitelka pozvala i toho druhého. Po krátkém zaváhání se usadili a obrátili svou pozornost k učitelce, která se jim chystala přednést podrobný výklad o Tomově školní i domáci práci, o jeho chování a známkách.
Vtom ji něco napadlo. Vstala a z kabinetu donesla rozmazaný a zmuchlaný kus papíru hustě popsaný z obou stran, který nedávno našla pod Tomyho lavicí. Potichu papír urovnala a nabídla ho nejdříve chlapcově matce. Přečetla si ho a beze slov ho podala svému muži. Ten se zamračil, ale pak jeho výraz změkl. Skoro celou věčnost si papír prohlížel.
Pak vstal, natáhl se k napřažené ruce své ženy, která si utírala slzy, pomohl jí do kabátu a společně odešli.
Děkovala jsem Bohu, že mi svým způsobem dal „slova“, která rodiče spojila.
Na kusu papíru vytrženém ze školního sešitu stálo: „Drahá maminko… Drahý tatínku… Mám vás rád… Mám vás rád… Mám vás rád…“

ta je ,co?

(jarka, 20. 9. 2010 17:05)

ja nevim co to je

Všude dobře

(doma nejlíp, 12. 6. 2010 16:08)

Sedím si takhle jednou na lavičce v počmárané zastávce, sleduji vrcholky paneláků a slunce chýlící se k západu. Pozoruji listy, jak se komíhají ve větru a šustí, snažím se zachytit některou z tváří řidičů, kteří projíždějí po hlavní silnici, kterou dobře znám. Všechno tu dobře znám. Ve městě, kde jsem se narodila, ve městě, kde jsem vyrůstala, tam, kde bydlím celý svůj krátký život. Vyvolává to ve mně vskutku zvláštní pocit. Všechno se mi to zdá malé, oprýskané, tak přízemní k mým velkým plánům…Ale zároveň je to krásné a uklidňující. Všechny ty známé ulice, které poskytnou objetí, když nevíte, kam jít. Parky, kde se můžete sejít s partou kamarádů, se kterými jste chodili už do školky a vlastně je pořád vídáte. Obchody, v nichž vás vítají tváře prodavačů, které znáte a kterým rádi věnujete úsměv, protože máte pocit, že nakupujete u starého známého. Je to všechno malé, šedivé a nudné – a přesto na světě nenajdete krásnějšího divu než je domov. Nejde jen o dům, ve kterém bydlíte – domov, to je město, které znáte, ve kterém se cítíte volní a ke kterému chováte city. Je to místo, ke kterému vás vážou vzpomínky. To, jak jste s dědou chodili na kolotoče, s mámou na náměstí na zmrzlinu. Je to park, kde jste dali první nesmělou pusu nějakému klukovi nebo holce. Cesta, kde jste poprvé spadli na kole a jiná, kde jste na něj znovu nasedli. Je to spousta melancholie, spousta lásky i nenávisti. Říkám si, že až jednou roztáhnu křídla a vyletím z hnízda, jak dlouho mi bude trvat, než si zvyknu na jiné ulice, na jiný dům…Jak dlouho bude trvat, než si vytvořím nové city, než získám nový domov? Těším se na to, ale zároveň mě to děsí. Ptám se na hlouposti – bude tam foukat ten samý vítr jako doma? Bude tam svítit to samé slunce? A co stromy? Co motýli? Co ptáci? Co děti? Co lidé? Bude to všechno jiné? Bude tam někdy můj skutečný domov? Budu se cítit dobře? Nebo budu nostalgicky vzpomínat na malé ušmudlané náměstí, na Tesařovu cestu, na Loučky, na všechno to, co bude daleko? Odpovědi neznám a ještě potrvá, než je dostanu. Ale jedno vím už teď – ani ve velkém světě nikdy nezapomenu na malé městečko v severních Čechách, které už navždy budu nazývat domovem…

Život je tisíc cest…

(..............., 12. 6. 2010 16:06)

Náš život se skládá z tisíce cest. Všechny cesty předchází nějaké rozhodnutí a to celé dělá ze života jeden celek. Velké množství malinkých cestiček tvoří jednu velkou životní cestu. Dalo by se říci, že život je tvořen pouze tisíci rozhodnutími a tisíci cestami.

Není ale jasné, jako cestičkou se vydáme, dokud nepadne naše rozhodnutí. Nikoho budoucnost není jasná, dokud se nerozhodne, kterou cestu si zvolí. Život nám nabízí mnoho cest a je jen na nás, kterou si vybereme. Nikdo nás nemůže nutit vybrat si cestu, kterou nechceme, i když naše rozhodnutí často bývá ovlivněné mnoha vnějšími vlivy. Musíme brát v potaz důsledky našeho jednání. Jestli nezraníme osoby, které nám jsou blízké. Jestli neublížíme sami sobě. Jestli nám naše rozhodnutí pomůže nebo naopak.

Je to opravdu úplně stejné, jako kdybychom se toulali po krajině. Jdeme po cestě, ale jednou přijde rozcestí a my se musíme rozhodnout, kam budeme pokračovat. Občas musíme opustit hlavní cestu a odbočit na vedlejší, jindy zase najdeme větší a lepší cestu než byla ta, po které jsme právě šli. Na každém rozcestí nás čeká rozhodnutí. Zvolit kratší cestu? Lehčí? Hezčí? Nebo tu obtížnější, na konci které je větší odměna? Snad každá cesta má své výhody i nevýhody. Obojí je třeba zvážit.

Některé rozcestí je jednodušší projít, protože nabízí méně možností anebo je na některé nové cestě jasně vidět, že to není ten správný směr. Člověk dostal dar rozhodování a občas máme i cit rozhodnout správně. Umět se rozhodovat je důležité, protože rozcestí, které nás dovedou na další cestu je opravdu mnoho.

Na každou z kratičkých cestiček se můžeme dívat zvlášť. Je to úsek mezi dvěma rozhodnutími. Ale sama o sobě je ta cestička o ničem. Sama nemůže existovat, patří do velkého celku, do seskupení tisíce cest, do života. A to jak našeho, tak všech osob kolem nás.

Naučil jsem se

(............., 29. 5. 2010 20:36)

Naučil jsem se
.. Že nejlepší učebna života je minulost staršího člověka, než jsem já.
Naučil jsem se

Naučil jsem se
... Že být přátelský a laskavý je více než mít pravdu…

Naučil jsem se
... Že nikdy nemůžeš odmítnout dárek od dítěte…

Naučil jsem se
... Že vždy ještě zbývá možnost pomodlit se za někoho,
když už nemám sílu mu pomoci jiným způsobem…

Naučil jsem se
... Že malá procházka s mým otcem kolem bloku za letního večera, když jsem byl malý, činila velké zázraky v okamžiku, kdy jsem dospěl…

Naučil jsem se
... Že život je jak role toaletního papíru. Dostaneš se dříve ke konci,
čím rychleji se odvíjí…

Naučil jsem se
... Že právě malé, denní, události dělají život velkolepým…

Naučil jsem se
... Že pod tvrdou schránkou každé osobnosti se skrývá někdo, kdo
potřebuje být oceněn a milován…

Naučil jsem se
... Že Pán neučinil vše v jeden den. Což mě nutí k zamyšlení, jestli já bych měl…?

Naučil jsem seNaučil jsem se
... Že ignorování skutečnosti nemění skutečnost jako takovou…

Naučil jsem se
... Že když plánuji jít společnou cestou s někým, dávám mu současně možnost, aby mi ubližoval…

Naučil jsem se
... Že nikdo není dokonalý, dokud se do něj nezamiluješ…

Naučil jsem se
... Že život je tvrdý… Ale já jsem tvrdší…

Modlitba ve stáří

(................., 29. 5. 2010 20:35)

Pane, Ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne budu starý.

Chraň mě před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci.

Zbav mě velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých.

Nauč mě, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych při tom nevrtal a neporučníkoval.

Zdá se mi, že je škoda z přemíry moudrosti nerozdávat - ale Ty víš, že bych si rád udržel pár svých přátel.

Nauč mne, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. Přibývá jich a chuť hovořit o nich roste rok od roku.

Netroufám si prosit, abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé, když líčí své nemoci, ale nauč mě trpělivě je snášet.

Také se neodvažuji prosit o lepší paměť - ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu, když se má paměť neshoduje s jejich pamětí.

Nauč mě té obdivuhodné moudrosti umět se mýlit.

Drž mě, abych byl jak jen možno laskavý. Starý morous je korunní dílo ďáblovo.

Nauč mě u jiných odhalovat nečekané schopnosti a dej mi krásný dar, abych se také o nich dovedl zmínit.

Mám vrásky a šedivé vlasy. Nechci si stěžovat, ale Tobě, Pane, to říkám - bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas. Pociťuji, jak den ze dne ztrácím sílu a přicházím o bývalou krásu.

Byl jsem pyšný na to, že se stále ještě mohu měřit s mladými. Teď cítím a uznávám, že již toho nejsem schopen. Byl bych směšný, kdybych se o to pokoušel. Ale Ty, Pane, říkáš: "Kdo věří ve mne, tomu narostou křídla jako orlovi."

Dej mému srdci sílu, abych život přijal tak, jak jej Ty řídíš. Ne mrzoutsky, ne lítostivě se skleslou náladou, ne jako odcházející, ale jako vděčný a připravený ke všemu, k čemu mě Ty ještě povoláš.

A k tomu mi dej všechnu sílu srdce.

Jméno anděla

(........, 29. 5. 2010 20:31)

Dítě, které se chystalo na svět se zeptalo Boha: “Řekni mi, Bože, když mě zítra posíláš na svět a já jsem takové malé a bezmocné, co si tam počnu?”
A Bůh řekl: “Mezi mnoha anděli jsem pro tebe vybral jednoho z nich. Bude na tebe čekat a starat, abys mělo vše. A neopustí tě dokud nebudeš všechno umět!”
A dítě řeklo: “Ale já tady v nebi celý den slyším zpěv, vidím úsměvy, to mi stačí abych bylo šťastné. Neumím chodit, ani neznám jazyk, kterým mluví lidé!”
“Hm, tvůj anděl ti bude říkat nejkrásnější a nejsladší slova. A s velikou trpělivostí a péčí tě bude učit mluvit i chodit. Časem poznáš všechno!”
“A kdo mě bude na světě chránit před zlými lidmi?”
“Tvůj anděl tě bude chránit i kdyby měl riskovat svůj vlastní život. Neboj se!”
A zazněla hudba, zvonečky se rozezněly a dítě poznalo, že se musí s Bohem rozloučit a tak se ještě na odchodu zeptalo: “A řekni mi, prosím, andělovo jméno!”
“Jméno anděla je bezvýznamné, když ho budeš chtít přivolat, stačí zavolat: Maminko!”

DĚTSKÝ HLAS

(........., 29. 5. 2010 20:29)

Maminko,ty mě nechceš?
Necháš mě zemřít,než se narodím?
Vždyt ani nevíš,jsem-li dcera nebo syn.
A což jsem z lásky nevzešel?Jen vzpomen,
jak vyznávalas lásku komusi.
Tma chodila jak noční hlídka kolem,
milence nikdo vidět nemusí.

Maminko,ty mě nechceš?
Bojíš se ,že máš příliš malý byt?
Mohu se jenom v koutku přikrčit.
Však tolik lidí kdysi spalo venku,
když z domu zbyly jen trosky tesklivé.
Maminka skryla dítě pod halenku
a vyšla ze sklepa jak z jeskyně.

Maminko,ty mě nechceš?
Bojíš se ,že vezmu si víc lžiček?
Vždyt já bych z odrobinek jenom žil,
jak žije vrabec prosebníček.
Natrhal bych si lesních ostružin.
Za války jedli kdysi lidé kořínky,
a matka přece dala dítě do plínky.

Maminko,ty mě nechceš?
Bojíš se,že uberu ti krásy?
Já si tě celou přemaluju jen.
A jestli trochu krásy nasbírám si,
zhlížej se ve mě každý den,
jak v dítěti se zhlíží matka ,
nemusíš hledět ani do zrcátka .

Maminko,ty mě nechceš?
A co když budeš chtít vody podat
a osamělá marně zvoláš stokrát?
A co když zmenšíš se na stařenku,
kdo se tě zeptá-Maminko,co ti je?
Kdo s tebou,třeba chromou,půjde venku?
A komu umřeš jednou v objetí?

Maminko,ty mě nechceš?
Tak rád bych spatřil nejhezčí dva šperky,
zlaté slunko a pozlacený měsíček.
Tak rád bych viděl sýkorky a čejky,
když vykukují z hnízd jak z jesliček.
Tak rád bych viděl růži,oblak,nebe
a nejvíc tebe ,maminko má,tebe.

Maminko,ty mě nechceš?
Bojíš se,že tatínka mít nebudu?
Můžeš mi lhát,že odešel nám do války,
že výstřel roztrhl vás jak pár holubů,
že zanechal ti dopis,brož a korálky.
Nepřiznávej ,že jste se rozešli.
Až půjdeš do práce tak dáš mě do jeslí.

Maminko,ty mě nechceš?
Snad najdu proti rakovině lék,
i proti stárnutí,a začnu nový věk.
Popluji k hvězdám na kosmické lodi.
Pro kmín ti půjdu pěšky tak jak se chodí.
Kosmický světáček už budu snad.
DOMŮ SE VRATÍM ,ZA TEBOU POLASKAT

PROČČ????

(........., 29. 5. 2010 20:28)

Vidím je,ty děti,v dokumentu,v televizi,vidím ty děti,které žijí v podmínkách nám nepředstavitelných.Proč?Proč nemůže být každý na stejné úrovni?Proč musí všude zavánět ta zkažená vůně
peněz?Můžeš mít peníze,nikdo ti je nebere,poctivě vydělané proč ne?ALe ti co mají peníze ať už poctivé nebo špinavé proč je ta síla toho bohatství tolik ovlivňuje?Jsou to jenom kousky papíru,malé ,ale přesto mají tak velkou moc.DOkáží rozbít všechno to hezké. Pokud máš to nejhezčí co si můžeš přát,buď spokojený.Ale co s těmi,kteří neví ani jak vypadá představa o tom hezkém? Děti,které nikdy nepocítí pocit štěstí a blaha. Práce.To je to JEDINÉ co znají-jen toto slovo. Dětství má být štastné a prožité co nejkrásnější aby se ve vzpomínkách k nim vracelo jen s úsměvem. Ty děti nemají ani sen o krásném dětství,nepochybuji o tom,že mají představu na radostném žití,ale ne sen,který lze uskutečnit:-( Nevím jaké to je žít v podminkách chudoby,ráno vstát a obléct se a jít na pole težce pracovat,aby bylo co sníst na večeři! Víc jak většina z nás ráno vstane a řekne si:"Co budu dneska dělat?" ALe představ si,že se probudíš a v lednici nebude co jíst,nebudou peníze a co teď?Pracuj! Lituji je se slzami v očích, ty děti,které nemohou se ani vzdělávat. To má být spravedlnost? Základní práva člověka-na život na vzdělání. Proč to nemohou mít i oni?Prooooč?Nemají naději na lepší zítřek,jen vědí,že se každý den bude opakovat jako ten dnešní. Nehci nic ,chci jen aby se jednou ty děti vzbudily,vyšly ven podívaly se na vycházející slunce najedly se a začaly ŽÍT!Důstojně jako každý člověk.Nemají jídlo,umírají ,nemají šaty,chodí nahé a bosé.Nemají peníze,rodiče je prodávají..TO JE ŽIVOT? To je spravedlnost?Není nic krásnějšího než vidět usměvavé dětské
tváře.Chci aby všichni se měli jak si zaslouží a ty děti si zaslouží žít jako každý jiný.Chci jen až se nad tím člověk zamyslí,co všechno má a ikdyž je mu nejhůř a myslí si ,že hůř už opravdu být nemůže vzpomeň si na ty děti,které namají NIC,a ty máš domov,přátelé,rodiče,lásku,jídlo,šaty,pití..Hledej vždy pomoc,ale vždy tu nejlepší , ať už se musíš stydět nebo ne je to jedno musíme se snažit-!!!každý!!! aby takových dětí a lidí na světě bylo co nejméně. Bojuj za úsměvy druhých a budeš i ty usměvavý od ucha k uchu!:-)

Věděli ste, že...

(............, 29. 5. 2010 20:26)

...každé 3 sekundy umře jedno dítě?
...každých 5 minut umře jedno dítě z hladu?
...každý večer jde do postele 830 milionů lidí hladných?
...v Africe je dost vody pro všechny, problém je, že nemají peníze na to, aby se k ní každý dostal?

Jeden z nejúžasnějších pocitů na světe je vědomí, že každý z nás může pomoci.
Kdyby si každý uvědomil co může pro tuto situaci udělat, namísto toho,jaké zbytečnosti dělá, svět by byl lepší.

Děti bez lásky

(............., 29. 5. 2010 20:25)

Před pár dny jsem shlédla v televizi dokument Děti bez lásky - i s láskou o dětech, které kvůli tomu, že naše soudy fungují zoufale pomalu, tráví své dětství v kojeneckých ústavech a dětských domovech.

Vlastní rodiče o ně nejeví zájem, ale aby mohly být svěřeny do péče někomu jinému, musí být vydáno soudní rozhodnutí. A trvá to i několik let!

A tak místo toho, aby se k náhradním rodičům dostalo několikatýdenní miminko, dostává se k nim často dítě, které své nejdůležitější 3 roky prožilo v ústavu, bez náruče.

Není náhodou to, že nemá dítě blízkého člověka daleko horší než všechny nemoci a postižení? Jak může soudce, který takovýto případ odkládá klidně spát? Proč se tyto případy nezpracovávají přednostně?

Když jsem viděla ty miminka v postýlkách, bylo mi jich tak líto. Co bych mohla pro ně udělat? Co může obyčejný člověk udělat proto, aby se jejich situace zlepšila?

Na jednu stranu spousta dětí tráví v kojeneckých ústavech a dětských domovech roky života, na druhou stranu rodiče, kteří si zažádali o adopci, čekají na dítě mnoho let.

Vedle této beznaděje mi připadají naše problémy jako hlouposti. Protože mé děti mají náruč.

Uvažovali jste někdy o adopci? Dokázali byste si vzít do péče i postižené dítě? Právě takových čeká v dětských domovech mnoho..

Vánoce v čase...

(.............., 14. 12. 2009 16:18)

Ohlédnu-li se o pár let zpět, do doby, kdy byl kalendář mého života otevřen na svých prvních stránkách, do doby, kdy veškeré starosti pozdějšího věku ještě spaly nerušeným spánkem, do onoho raného času, kdy i věk s koncovkou "náct" zdál se být ještě na míle daleko, dál než v nedohlednu, zjistím, že téměř všechen svůj čas trávila jsem na ohromném, sladce růžovém obláčku iluzí, přesně na tom obláčku, který přímo úměrně klesá spolu s rostoucím věkem každého z nás.

Tehdy se nezdála být žádná představa nereálná, sen nesplnitelný, problém neřešitelný... Avšak přesto spousta lidí má o tomhle překrásném období jen mlhavé představy. Málokomu se podaří vybavit si přesné vzpomínky pocházející z tohohle času a i já, přestože můj věk je zatím na počátku svého bytí, si uvědomuji, jak obtížné pro mne je vybavit si jakékoli konkrétní okamžiky tehdejší doby.

Však jedna vzpomínka zdá se být stále neochvějně přesná, nesoucí s sebou ony nezaměnitelné pocity netrpělivého očekávání, nekonečného štěstí a radosti, vzduchu provoněného nejen štědrovečerní večeří, svíčkami a purpurou na plotně spokojeně si čoudící, ale hlavně složkou oné specifické vůně nadpřirozena, která se v našich domovech usadí v pouhém jednom období roka, v období Vánoc...

Vybavuji si to netrpělivé sezení u štědrovečerního stolu, kdy byla před každého z nás položena řádná porce kapra na česneku s bramborovým salátem, kterou jsem zhltala během necelých třiceti sekund neohlížejíc se na riziko sebe zadušení, a následné snad několikaleté čekání na ostatní členy rodiny, kteří, jak se zdálo, snažili se tento jídelní rituál protáhnout do závratných délek. Celá ta scéna přišla mi jako vystřižená ze zpomaleného filmu, avšak dočkala jsem se nakonec vysněného odložení prázdných talířů všech, bez výjimky. Tím ovšem ještě nic nekončilo, protože následovalo rituální "čekání na Ježíška", během jehož mi krevní tlak
vystoupal do nebezpečných výšin a s tvářemi celými rudými, o končetinách samým očekáváním neovladatelně rozklepaných nemluvě, jsem pozorovala, jak se jeden z rodičů zvedá a odchází jako vždy po těžkém jídle
"na záchod". Tehdy má mysl byla natolik zaneprázdněná bedlivým posloucháním, zda neuslyším cinkot zvonečku, že mi vůbec nepřišlo divné, když místo doprava (kde se záchod nacházel) rodič odbočil doleva, kde se naopak nacházel obývák..

...........

(........., 14. 12. 2009 16:17)

Asi po pěti minutách, které znásobené mou rostoucí nervozitou dosahovaly hodnoty tak pěti hodin, jsem uslyšela ten posvátný zvuk, onen cinkot, jenž ve mně vyvolal totální explozi emocí. Nevěděla jsem, zda se smát nebo brečet, rozběhnout se v plné rychlosti ke stromečku nebo zůstat "přimražená" k židli. Nakonec jsem jen pištivým hlasem hurónsky zašišlala "Ješííšek pšišéél!!" a rychlostí 100 km/hod vystřelila z kuchyně do obývacího pokoje, kde se pyšnil stromek totálně zavalený barevnými krabičkami, taštičkami, balíky nejrůznějších tvarů a velikostí, a já aniž bych zpomalila, zkušeným okem zaostřila jsem na ten
největší a vrhla se na něj. Takhle jsem postupovala i u všech ostatních, pěkně systematicky od těch největších a nejtvrdších po ty nejmenší a nejměkčí, obsahující pravděpodobně nějaké kusy oblečení, které mé dětské potřeby samozřejmě uspokojovaly ze všech nejméně. Netrvalo to dlouho, a já už jen vyčerpaně seděla zavalená dárky, zmožená, ale přesto neskonale šťastná a těšící se na další rok, kdy se tohle všechno bude opakovat zas, a pak znovu a znovu...

Ani už si nepamatuji, kdy ze mě tohle nadšení opadlo, kdy poprvé jsem při zvuku zvonečku nevyrazila vstříc vánočnímu překvapení nebezpečnou rychlostí. Možná to bylo tehdy, kdy onen růžový obláček přišel o své poslední barevné odstíny, nebo snad tehdy, když už byl tak nízko nad zemí, že jsem mohla pohodlně sestoupit rovnýma nohama na tvrdou zem a naučit se chodit po ní stejně tak jako dospělí, lidé, jež si uvědomují nereálnost mnohých představ, nesplnitelnost některých svých snů či problémů, na které prostě občas nenaleznou řešení...