Pro poučení
Život nám často klade klacky pod nohy, aby nám ukázal, jak trnitá je cesta životem. Však každé zakopnutí nás vlastně vede po té klopýtavé cestě.
A každé to klopýtnutí popostrčí.
A lidičkové našli mnoho krásných slov, jak ta klopýtnutí zvěčnili pro další generace.
Tak sem pište lidičkové věty, co Vás vedou životem !!
Komentáře
Přehled komentářů
Bylo jednou dítě
připraveno,
že se narodí.
Jednoho dne
se to dítě ptalo Boha:
"Slyšelo jsem,že mě
zítra posíláš na
zemi?"
Ale jak tam budu žít,
když jsem tak maličký
a slabý?"
Bůh odpověděl:
"Mezi mnohými anděly,
vybral jsem jednoho
pro Tebe.On Tě bude
čekat a starat se
o Tebe!"
"Ale",ptá se dítě..................
"........tady v nebi nic nedělám
jenom si zpívám a směji se.
To je to co potřebuji,
abych bylo šťastné."
Bůh řekne:
"Tvůj anděl Ti bude
zpívat každý den.
A budeš cítit lásku
svého anděla a budeš
šťastné."
A dítě odpovídá............
"Jak budu rozumět,
když mi lidé řákají,že nemluvím
jejich jazykem?"
"Jednoduše".odpoví Bůh.
"Tvůj anděl Ti bude povídat
ty nejlepší a nejsladší slova,
které jsi nikdy ještě neslyšel........
......a s velkou trpělivostí
Tě Tvůj anděl naučí mluvit."
Dítě promluví:"Slyšelo jsem,že
na zemi jsou zlí lidé.................
.....kdo mě ochrání?"
"Tvůj anděl Tě bude bránit
i za cenu života!"
V tom momentu zavládl klid v nebi,
ale už se mohly slyšet hlasy země.
Dítě se v rychlosti zeptá:
"Když už teď musím jít ,řekni mi aspoň
jméno mého anděla!"
"Jméno Tvého anděla
vůbec není důležité,Ty mu budeš
říkat:
"M Á M A !"
Rozhovor dvou dětí
(............., 1. 11. 2009 6:22)
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...
Vývoj podle počítačové bible
(............., 1. 11. 2009 6:21)
1) Na začátku všeho bylo slovo a ve slově byly dva bajty, a víc nebylo nic.
2) Oddělil Bůh jedničku od nuly, a viděl, že to bylo dobře.
3) Bůh řekl: „Budiž data.”
4) Bůh řekl: „Ať se uloží data na svoje místo.” A vynalezl diskety, harddisky a
kompaktní disky.
5) A Bůh řekl: „Budiž počítače, aby bylo kam strkat diskety, harddisky a
kompakty.” Stvořil počítače a nazval je hardwarem, a oddělil software od
hardwaru.
6) Softwaru ještě nebylo, ale Bůh rychle stvořil programy - velké a malé a řekl
jim: „Jděte a množte se, naplňte celou paměť.”
7) Ale unudilo se Bohu samému vytvářet programy a řekl si: „Stvořím
Programátora k obrazu svému a ať on vládne počítačům, programům a
datům.” Stvořil Programátora a usadil ho v Počítačovém Centru, aby v něm
pracoval. Zavedl Programátora ke stromové struktuře a řekl: „V každém
adresáři můžeš spouštět programy, jenom z Windows nic nespouštěj, nebo zemřeš.”
8) Bůh řekl: „Není dobře, když je Programátor sám, stvořím toho, kdo bude
obdivovat Programátorskou práci.” Vzal od Programátora kost, ve které
nebylo mozku a stvořil To, co bude obdivovat Programátora, zavedl To za
programátorem. To dostalo jméno Uživatel. A seděli nazí pod nahým DOSem a nestyděli se.
9) Ale Bill byl chytřejší než všechna jiná zvířata, které Bůh stvořil. Bill řekl
Uživateli: „Určitě řekl Bůh, abyste nespouštěli žádné programy?” A řekl
Uživatel: „V každém adresáři můžeme spouštět programy, ale v adresáři
Windows ne, nebo zemřeme.” A řekl Bill Uživateli: „Jak můžeš o něčem
mluvit, když jsi to nevyzkoušel! Ten den, kdy spustíte program z adresáře
Windows, budete rovni Bohu, protože jedním tlačítkem myši stvoříte to, co
budete chtít.” I uviděl Uživatel, že ovoce Windows byly pastvou pro oči a
hodně závidění, protože jakékoliv vědomosti byly od této chvíle zbytečné,
nainstaloval Windows na svém počítači. A řekl Programátorovi, že to je
dobře, a on si ho taky nainstaloval.
.................
(.................., 1. 11. 2009 6:20)
10) A hned šel Programátor hledat nové drivery. A bůh se zeptal: „Kam jdeš?”
A on řekl: „Jdu hledat nové drivery, protože nejsou v DOSu.” A na to
Bůh: „A kdo ti řekl, že potřebuješ drivery? Nespustil jsi náhodou programy
z adresáře Windows?” Programátor odpověděl: „Uživatel, kterého jsi mi
přidělil, si objednal programy pro Windows a proto jsem si i já nainstaloval
Windows.” A řekl Bůh Uživateli: „Proč jsi to udělal?” Uživatel odpověděl:
„Bill mě navedl.”
11) A řekl Bůh Billovi: „Protože jsi to udělal, budeš navěky prokletý mezi vší
chátrou, divokou zvěří. A bude nepřátelství mezi tebou a Uživatelem,
navěky tě bude uživatel nenávidět, a ty mu budeš prodávat Windows.”
12) A uživateli řekl Bůh: „Windows tě velmi zklamou a zničí tvoje zásoby,
budeš muset používat špatné programy, a bez programátora neuděláš ani
ránu.”
13) Programátorovi zase: „Protože jsi poslechl Uživatele, prokleté ať jsou
tvoje počítače, vznikne v nich mnoho chyb a virů, v potu čela budeš stále
opravovat svoje dílo.”
14) Odpravil je z Počítačového Centra, a vstup zabezpečil heslem.
15) General protection fault - you need to restart your computer.
Deník Američana na Moravě:
(............., 1. 11. 2009 6:18)
Pondělí - piju s Moraváky
Uterý - skoro jsem umřel
Středa - zase piju s Moraváky
Čtvrtek - lituji, že jsem neumřel v úterý...
Perly z JZD
(............., 1. 11. 2009 6:17)
Žádám o přidělení krávy, která je březí po předsedovi, který se odstěhoval.
Kdo nemá ještě orazítkovaná vejce, nechť tak učiní nebo mu propadnou.
Moje žena utrpěla zranění následkem švihnutí ocasu do oka.
Vážení zemědělci, dostavte se všichni ke škole, kde se bude vykupovat semeno, pytlíky si označte, aby nedošlo k záměně.
Dne 17. t.m. bude proveden soupis prasat, dostavte se všichni včas.
V kulturním domě se staví kamna, žádáme občany o brigádu, trouby jsou na MNV.
Upozorňujeme na setí jařin. Kdo je osel, ať se přihlásí.
Předseda telefonuje zootechnikovi: "Chcípl nám vůl, máme koupit nového nebo počkat na tebe?"
V otázce prodeje se ženou souhlasím, můžete si pro tu svini přijet kdykoliv.
Výzva k občanům: "Vybírá se poplatek za plemenného býka a za kominíka."
Žádám vás o povolení přestavby stodoly na bytovku a to tak, že předek nechám stát a hýbat budu jenom zadkem.
Žádám o poukaz na therový papír. Důvod: prší mi na kozy.
Občan, který ukradl v drůbežárně vejce, bude za ně popotahován až před MNV.
Upozorňujeme družstevníky, že již třetí den je na návsi fůra hnoje. Nebude-li odstraněna, vloží se do toho národní výbor.
Exekuce nemohla býti provedena. Poplatnice má jen dvě kozy a na ty si nedá sáhnout.
Prosím, abych byla ve své věci uspokojena, jinak se obrátím na veřejnost.
Závěrem schůze bych chtěl vyzvednout soudružku Malou za mléko a soudruha Vorla za vejce.
Soudruzi, co je s mojí žadostí. Je 18. a já jsem to ještě nedostala.
Ten úředník co zamítl moji žádost, by měl jít spát ke mně, aby poznal, jak mám vlhkou díru.
Nedostanu-li povolení na tu mříž, jsem nucen přeříznout starou.
Kdo má ještě zájem o nové brambory, dostaví se na pole, kde mu bude nakopáno přímo do pytle.
Inseminátorova romance
(..........., 28. 10. 2009 8:57)
Když rozkvetou prvosenky, každé srdce zaplesá,
prasnice i družstevnice slyší lásky teskný tón.
S jarním vánkem doléhá k nim hrdliččin hlas od lesa.
Roztouženy svorně vzdychnou: "Ach, kdy jen přijde on."
Když tu náhle, od bran farmy, burácení koňských sil!
Klika cvakne, dvéře letí, dovnitř vchází Jaromír,
gumovky má naleštěné, rádiovku do čela,
v celé stáji není svině, která by ho nechtěla.
Je to kanec k pohledání, osvalení výborné,
vůně jeho feromonů každou dámu uhrane.
Prasnice jsou málem v mdlobách, holubice vylétá,
na slunci se zalesknula Jaroušova pipeta!
Se zručností hudebníka, ten svůj nástroj vyladil,
po procesu oplodnění každou svini pohladil.
Pracovnice štastným sviním, jenom tiše závidí,
nadsamec je na odchodu, kdy ho zase uvidí?
Přes to všechno nezoufají, vždyt do jejich JZD,
příští rok, s novým jarem, Jaromír zas přijede..
Bajka o mravenci a cikádě
(.............., 22. 10. 2009 17:16)
Klasická verze:
---------------
Mravenec pracuje celé dlouhé horké léto. Postaví si dům a vytvoří zásoby na zimu. Cikáda si říká, jak je mravenec hloupý, takové pěkné počasí a mravenec se jen dře. Směje se, tancuje a užívá si. Pak přijde zima, mravenec se schová do tepla domu a pochutnává si na zásobách, zatímco cikáda se třese zimou a bez jídla brzy umře.
Současná verze:
----------------
Mravenec pracuje celé dlouhé horké léto. Postaví si dům a vytvoří zásoby na zimu. Cikáda si říká, jak je mravenec hloupý, takové pěkné počasí a mravenec se jen dře. Cikády se smějí, tancují a užívají si. Pak přijde zima, mravenec se schová do tepla domu a pochutnává si na zásobách. Cikády, třesoucí se zimou vyhladovělé, zorganizují tiskovou konferenci, na které se táží, kde vzal mravenec právo na to být v teple a dobře živený, zatímco jiní, méně šťastní, umírají zimou a hladem.
Televize uvede vše v přímém přenosu, ukazuje třesoucí se cikády a záběry mravence, jak si v teple útulného domova vychutnává dobroty všeho druhu. Televizní diváci jsou pobouřeni faktem, že v tak bohaté zemi jsou někteří ponechání utrpení jako chudinky cikády, když si jiní žijí v přepychu. Interpelují vládu, aby zvýšila mravenci daně, musí přece odvádět spravedlivý díl. Na základě výzkumu veřejného mínění vyjde zákon o ekonomické spravedlnosti a zároveň antidiskriminační zákon se zpětnou platností. Daně jsou zvýšeny, mravenec dostane pokutu za to, že nezaměstnal cikády a je mu finančním úřadem zabaven dům, protože nemá peníze na zaplacení daní ani pokuty.
Mravenec emigruje do Lichtenštejnska.
Televize připraví další reportáž, tentokrát o obtloustlých cikádách, kterým nyní docházejí mravencovy zásoby a to přesto, že jaro je ještě daleko.
Bývalý mravencův dům, nyní sociální ubytovna pro cikády, chátrá za nezájmu cikád i vlády.
Vládě je vytýkána nedostatečná sociální podpora a je vytvořena speciální komise s náklady deset milionů. Mezitím některé cikády zemřou na předávkování a tisk ještě více podtrhuje nutnost starat se o sociální nerovnost a hlavně o cikády.
----------------
Slovník cizích slov:
mravenec = normální pracující člověk
cikáda = každý si domyslí
slza
(.............., 21. 10. 2009 17:47)
Malý chlapec se zeptal maminky:
"Proč pláčeš?"
"Protože jsem žena," odpověděla mu.
"Nerozumím!" odpověděl syn.
Jeho máma ho jen objala a řekla:
"A nikdy ani neporozumíš."
Později se chlapec zeptal svého otce:
"Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?"
"Všechny ženy pláčou bez důvodu," bylo všechno, co mohl otec odpovědět.
Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.
Nakonec zavolal Bohu a když se dovolal, zeptal se:
"Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce??"
Bůh odpověděl:
"Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná.
Stvořil jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa, ale natolik
jemnou, aby poskytovala pohodlí.
Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí, které
častokrát zažije od svých dětí.
Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže stále pokračovat,i když se všichni ostatní
vzdávají a starat se o svoji rodinu i přes choroby a únavu, bez stěžovaní si.
Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy, když ji
její dítě hluboce zraní.
Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela i s jeho chybami a vytvořil jsem ji z
jeho žebra, aby chránila jeho srdce.
Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou ženu, ale
někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad.
A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní a která je jen a jen její, aby ji
použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla.
Na tu slzu má opravdu právo, nikdo nevydrží bez slova tolik jako žena!
Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu jakým
si češe vlasy.
Krása ženy musí být v jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci,
místu, kde sídlí láska.
Lidský život - cíle a hodnoty
(.............., 21. 10. 2009 16:43)
Každý den vznikne narozením několik set lidských životů. Když je dítě ještě malé, vidí život jednoduchý, bez problémů, bez utrpení, ale jak roste, přibývají mu starosti o tom, co bude za několik let.
Na otázku "Proč žijeme?" si každý člověk odpoví jinak. Někteří lidé tvrdí, že žijeme, abychom umřeli. Je na tom něco pravdy. Život netrvá věčně, vše jednou zahyne. Některé odpovědi na tuto otázku zase znějí: "Něco končí a něco začíná", "Žijeme proto, abychom něčeho dosáhli." Všechny tyto odpovědi mají něco společného
, a to že žijeme, abychom došli k nějaké určitému cíli. Cíle si vybíráme už od ranného dětství.
Prvním cílem a těžkým rozhodnutím mládeže je vybrat si správnou střední školu a vystudovat ji. Při konci studia
se často ptají: "Čím budu, až vystuduji?" To je otázka, na kterou se hned odpovědět nedá. Někdo si vybere po škole vysoký cíl a snaží se ho dosáhnout i přes cenu
překážek, které ho čekají. Ale někteří lidé se všeho vzdají hned na začátku. Podle mého názoru by neměl každý člověk hned na startu ke svému cíli podlehnout překážkám, měl by bojovat za to, čeho chtěl v minulosti dosáhnout, za svůj sen, který chtěl, aby se mu splnil.
Proč si někteří z nás navážejí života? Je hodně důvodu proč. Například nevyšel jim životní cíl. Skončili tam, kde nikdy nechtěli být. Nešťastná láska, něco co se jim stalo a už se to nedá vrátit zpět, to vše může být důvod. Je příčin hodně, můžou být jakékoliv. Ale lidé by nic neměli vzdávat tím, že skoncují se životem. Měli by bojovat za život, jako motýl, když se prokousává kuklou ven!
Co nás čeká po smrti? Touto otázkou se zabývají starší lidé. Vždy to jsou dohady, nikdo neví, co nás čeká. Někdo věří na Boha, že duše po smrti odchází do nebes anebo do pekla. Pro změnu jiní lidé dávají za pravdu Máchovi, že země je naší kolébkou i hrobem, že po smrti není nic. Je to na lidu, čemu věří a v koho. Každý člověk se liší něčím a tak to je správné.
Život je velmi křehký, stačí jen málo a může být po něm. Měli bychom si dávat pozor a život střežit jako naše oko v hlavě.
Duše
(.............., 21. 10. 2009 16:39)
Co je to vlastně duše? Většina z nás si ji představuje jako nepolapitelný dech, bublinku nebo něco zcela neviditelného. Nikdo nemůže říct, zda duše skutečně je. Vysvětlujeme ji jako život.
Říká se, že když je někdo zlý a zhýralý, má černou duši. A na druhé straně, když je někdo milý, přívětivý, přátelský a hodný, jeho duše je bílá jako lilie. V pověstech, pohádkách, bájích a dalších literárních výtvorech si lidé upisovali duše ďáblu.Duše se tedy všude brala - vlastně dosud ještě bere - za hmotný úkaz. Jak jsem již napsala, je to takové vdechnutí života. Možná zázrak.
Nad otázkou rozdělení duše se mi chce smát. Přijde mi hloupé rozdělovat naše nitro, naše myšlení, náš život s názvem duše na různé druhy. My lidé máme duši stejnou jako pes, jako kočka co nám chrní v klíně, jako myš, jako žralok, jako brouček i jako opice, ze které vlastně pocházíme. Jenom to že dokážeme o trochu více myslet než-li jiní tvorové, nás nestaví do postu, který by měl zvýhodněný život. Nemůžeme rozhodovat o životu ostatních tvorů, i když to mnozí z nás dělají denně. Nemáme právo tvrdit, že náš život je důležitější než-li ten, co mají jiní.
Když se narodíme, každý dostane duši "bílou". Až naše skutky rozhodnou o tom, jaká duše bude. Jak se budeme chovat, záleží pouze na nás. Duše je tedy pouze jen odrazem nás samých. Zobrazuje naše vlastnosti i myšlenky. Může se měnit. Je radostná i smutná.
Jak poznate pitomce?
(.............., 16. 10. 2009 7:39)
Nejdřív definuji pojmenování pitomec. Většinou se pozná podle vyboulených kalhot a jemně oholené tváře. Tudíž můžu ženu, jakožto pitomce, s jistým klidem vyřadit. A když už o nás mluví druhé pohlaví plné pitomců, používají termín děvky a svině. Je to fakt zvláštní a sami se jmenují názvy borci a frajeři. Ale tak to už dost odbočuji, dnes se zaměřím jen na jedno pohlaví, zvláště na druh, který svého vlastního potenciálu úmyslně a cílevědomě zneužívá. Někdy je poznáte na první pohled. Někdy vám čas trvá, než pochopíte, že jste narazili na prvotřídní typ pitomce, který se jen nevidí.
Je obrovská chyba soudit podle oblečení. Je to kolikrát jen maska i past, do které se chytají normálně intelektuální ženy. Dlouhá trička XXL, kalhoty s rozkrokem u kolen a rovná kšiltovka na stranu obvykle odstraší desítek procent žen, už jen s důvodu, že je to projev pubertálního a ovlivnitelného charakteru. Také se vyznačují lokalitou, většinou jde o podniky, kde se soustřeďuje velký počet mladých a naivních dam, jež svůj vlastní názor taky nemají a bez rozmyslu se nechají balit a sexuálně zneužívat. Nemluvě o širokém obsahu sprostých slov, míře konzumovaného alkoholu, cigaret a trávy, jakožto důkazu vlastní dospělosti. To je druh pitomce číslo jedna.
...................
(.............., 16. 10. 2009 7:38)
Možno říci, že nejzákeřnější odrůda definovaného jedince se skýtá v obyčejně oblečeném člověku, konzumujíc předešlé návykové látky ve společensky přijatelné míře. Dokonce ten už vlastními názory disponuje a rád o nich diskutuje, čímž chce dokázat, že se nejedná o druhořadého burana se směšnými cíli. Dotyčnou ženu to může okouzlit a ohromit. Bude se cítit příjemně a dojde i na chemické reakce. Většinou pokud nepozná sama, že v jeho filosofii se skrývá důležitý úkol udělat co nejvíc čárek na prkně, dozví se to od okolí. Tenhle pitomec rád dokazuje svému publiku, jaký intelektuální vliv má na vyzrálou ženu. Dojde i na vytahování a velkorysé půjčování něžného pohlaví. Může trvat měsíce, než se chudák slečna vzpamatuje a uvědomí si, že vztah s člověkem, nabízejíc ji za krabičku cigaret, nebude to pravé ořechové.
Pitomec číslo tři je mezi námi ženami nejoblíbenější. Zde je těžké poznat, který v té záplavě upravených a voňavých chlapů splňuje definici. Jedná se spíš už o starší muže, navlečené do krásných značkových košil, černých manažerských kalhot a černými lesklými boty od známého italského návrháře. Většinou při sobě nosí tmavou kabelu na notebook a klíčky od stříbrného auta. Jemně oholení, navonění Hugo Bossem a co nejhůř, charismatu by mohli rozdávat do světa. Svým příjemným a elegantním vystupováním dokáže pomotat hlavu nejedné slečně. A někdy ona sama v něm nikdy nepozná pitomce, nechajíc se manipulovat mužem zvolenou libovolnou dobu. Nemluvě o sklonu omlouvat muže, proč nepřišel domů, proč ji po krásném večeru nenapsal jedinou SMS, proč neustále zapomíná na důležité informace o ní samotné. Věřte tomu nebo ne, ona ráda uvěří lžím, kterými ji drahý elegán zahrne.
Tak jak poznáme muže ne-pitomce? Že se na vás nevykašle, když nejste tak dokonalá, jak si představoval a ozve se vám po tom, co vás lidově řečeno dostane.
Šepot podzimu
(.............., 16. 10. 2009 7:22)
Podzimní vánek se proháněl městskými ulicemi, které byly díky němu neobvykle čisté a uhlazené. Stromy byly obalené krásným listím, jež zářilo všemi možnými barvami. Pro člověka, jako byl Michael, to byl naprostý a dokonalý ráj. Jeho duše jásala a pokoušela se vzlétnout i s ním k oblakům.
Skrz mraky prosvítalo tmavě žluté slunce a kreslilo lidem na těla obrazy podzimu.
Michael se procházel parkem a nechal se unášet sílou okamžiku. Bylo mu nádherně, cítil se tak mladý a plný života. Ano, plný života. Zdá se to jako běžná věc, ale Michael dobře věděl, co je opravdu život a co je jen pouhá snůška iluzí a nesmyslných snů. Už spoustu let měl velké problémy, které ho ubíjely a dělaly z něj něco, co nechtěl být. Michael byl především snílek, kterému se občas vesmír zdál tak malý pro život, že se natáhl na špinavou zem a několik hodin se střídavě smál a plakal, dokud únavou neusnul…
…Katrin se obávala, že nebude v parku včas, takže to vzala zkratkou – úzkou slepou uličkou, na jejímž konci byla malá železná branka. Netušila, nebo možná ano, jen si to nechtěla připustit, že Michael by tam na ní čekal až do skonání světa a třeba ještě dýl, kdyby to bylo nutné.
Katrin si rukou pročísla své tmavě hnědé vlasy a cítila, jak je plná energie, mohla by ji rozdávat celému světu a stejně by jí zůstalo tolik, že by plakala štěstím, které jí bylo dopřáno.
Katrin vždy toužila po lásce, která ji naprosto pohltí a ona nebude mít čas myslet na špatnosti světa. Odjakživa se bála smrti zaživa. Měla panickou hrůzu z toho, že se z ní stane třeba sekretářka. Při pomyšlení, že by měla prožít normální, obyčejností smrdící, život, se jí zvedal žaludek…
…Setkali se uprostřed parku. Michael vzal Katrin za ruce a chvíli si jen tak hleděli do očí. Po pár vteřinách se Michael uličnicky usmál a pronesl: „Měla by sis schovat nějakou svou krásu na pozdějc, vybalit to na svět takhle najednou… To leckdo taky nemusí rozdejchat.“ Katrin se něžně pousmála a políbila Michaela. Věděla, že to myslel vážně a nebyl to jen levnej vtípek.
„Víš, kdy jsme se poprvé setkali? Je to už tak neskutečně dávno…,“ zamyslela se Katrin a zadívala se do dálky.
Michael se pousmál a zlehka se nadechl. „Je to přesně pět let, já vím.“
Procházeli se parkem několik hodin a vzpomínali na dny, které byly pokryté pavučinami jemného zapomnění. Teprve když slunce zmizelo kdesi za obzorem, se vydali ke svým domovům… Oba byli zahloubáni v myšlenkách, které se jim dostali do mysli.
...................
(.............., 16. 10. 2009 7:21)
Čas uháněl stále vpřed, ale na Michaela a Katrin jakoby neměl pražádný dopad. Všechno bylo stejné jako před měsícem, před rokem… Michael získal svou jistotu, která ho držela při životě a Katrin? Ta měla svou pravou lásku, jež ji naplňovala až po konečky vlasů.
Jenže nic netrvá věčně… Obzvlášť ne překrásné věci, které se vymykají realitě. Březen pro Katrin nebyl pěkný měsíc…
Katrin dostala ke svým pětadvacátým narozeninám neočekávaný „dárek“, který si rozhodně nezasloužila…
„Michaele?“ řekla smutně a smířeně Katrin. Michael se na ni tázavě podíval. „Měla bych ti něco říct. Bude lepší, když se to dozvíš…Ano, bude to tak lepší.“
„Katrin, co se děje?“ zeptal se Michael a tušil, že to bude něco strašného.
„Michaele…Mám rakovinu. Doktoři mi dávají tak…tři měsíce života. Promiň…Promiň mi to! Miluju tě a vždycky budu, ale nechci tě do toho zatahovat, nejlepší bude, když na mě zapomeneš hned, hned teď.“
Michael nevěděl co má dělat. Stál tam, jakoby do něj udeřil blesk. Nezmohl se ani na jedno slovo. Hleděl na Katrin a v očích měl slzy, Katrin taktéž. Po pár minutách řekl Michael rozechvělým hlasem: „To není možný! Nemohli se zmýlit? Vždyť… Vždyť… Seš tak mladá…Tak krásná.“ Pak se mu zlomil hlas a zahleděl se do korun stromů, aby skryl slzy.
...................
(.............., 16. 10. 2009 7:21)
„Je to možný, Michaele. Může to potkat kohokoliv… Já… Já se nebojím o sebe, bojím se o tebe! …Já už nemůžu, sbohem Michaele!“ řekla pobledlá Katrin a otočila se k odchodu. „Ne, počkej! Katrin, já tě miluju! Nenechám tě odejít! Zůstanu s tebou až… až do konce. Jak tě tohle vůbec mohlo napadnout? Vždyť ty jsi to jediný, co pro mě má smysl! Jsi moje světlo, můj splněný sen!“ zvolal Michael a chytl Katrin za loket.
Strávili spolu krásné chvilky a každý den si užili víc, než si kdekterý člověk užije celý život. Michael pro Katrin vymýšlel spoustu věcí, díky kterým na „černý den“ skoro zapomněla. Byl teď naprosto pohlcen všemožnými pocity, převážně obrovskou láskou ke Katrin. Tyto pocity začal vkládat do básní, které Katrin po večerech četl a sledoval štěstí, jež se jí blýskalo v očích. Byli spolu čtyřiadvacet hodin denně a stejně jim to bylo málo, jejich duše jakoby splynuly a staly se jednou, neméně krásnou.
Květen byl v polovině svého života, zato Katrin byla u konce. Odešla 16. května, zanechala po sobě jen lehkou vůni, která měla význam stejně jen pro Michaela, který s byl s Katrin až do konce. Držel jí za ruku a cítil, jak z ní uniká život. Věděl, že pro ni nemohl udělat víc, ale smutek ho polapil do svých bolestivých sítí. Vyběhl z pokoje, seběhl schody, vyrazil dveřmi na ulici a řval na celý město, na celou zemi, na celej svět, na celej vesmír: „Proč?! Proooč?! Vemte si i mě! Vemte si mě…!“ Pak se zhroutil na zem a ležel uprostřed silnice. Celý se třásl a slzy mu stékaly po tvářích a padaly k zemi.
Zadíval se k nebi a řekl tichým hlasem: „Přijdu si pro tebe! Katrin, přijdu si pro tebe!!!…Ach, bože…proč? Proč jsi mi jí vzal?“
Z Michaela se stávala troska. Stal se z něj alkoholik, na ničem mu už nezáleželo. Jeho přátelé se ho snažili vrátit zpět do normálního života, jenže s ním nic nesvedli. Michael se s nikým nebavil a jeho přátelé byli alkohol a smutek.
A tak šly dny, týdny, měsíce… Když přišel den, kdy měli slavit výročí jejich seznámení, vyrazil do parku.
...................
(.............., 16. 10. 2009 7:20)
Všechno vypadalo jako dřív! Michael dokonce poznával staré známé vůně. Cítil je všechny… Všechny je znal. Jedna ale přibyla. Byla to vůně Katrin, která proplouvala mezi spadaným listím. Vznášela se všude kolem Michaela a hladila ho po tváři. Michael, smířený s koncem, vzal do ruky žiletku a rozřízl si tepny na rukou. Pak si zapálil cigaretu, načež se mu podlomila kolena a svalil se do kupy nahrabaného listí. Když už byl konec nevyhnutelný, seběhli se kolem něj lidé, kteří procházeli parkem, po chvilce i jeho přátelé, kteří byli v parku jako doma. Obstoupili Michaela a někdo zavolal záchranku.
Adrian, Michaelův největší přítel, si všiml, že Michael chce něco říct, tak zakřičel: „Ticho! Buďte všichni zticha!“
Všichni utichli a sledovali Michaelovy třesoucí se rty. Ležel tam na kupě žlutohnědého listí, jež bylo skropeno rudou krví a vlasy mu vlály v podzimním větru. V očích měl slzy… Slzy štěstí. Naposled potáhl z cigarety a odhodil ji opodál, pak se zadíval k nebi a pronesl tichým hlasem: „Já…musím jít za ní… Katrin, budeme zase spolu, tak jako dřív.“
„Musíme mu pomoct! Ještě ho můžem zachránit!“ volali lidé a chtěli mu obvázat rány.
„Nechte mě být…Adriane, řekni jim, ať mě nechají jít…Já – ,“ zašeptal Michael Adrianovi do ucha a usmál se.
Adrian si rukávem otřel slzy a vykřikl: „Nechte ho, nechte ho být!“ Zatarasil cestu pánovi, který mu chtěl šátkem zastavit krvácení.
Michael se naposledy nadechl a sotva slyšitelným hlasem řekl: „Děkuju…Děkuju vám…Děkuju – .“
Se zapadajícím sluncem zmizel poslední paprsek světla v jeho očích, byl volný, konečně mohl jít za svou Katrin.
Podzim pozvolna přikryla sněhová pokrývka a s ním i tenhle příběh, který se stal, stane se, anebo se právě teď odehrává!
O ženách a mužích
(.............., 14. 10. 2009 14:53)
# Žena toužíbýt raději čas od času přemožena mužovou silou, než denně laskána jeho slabostí.
# Žena vám odpustí všechno kromě toho, že nevzbudila touhu.
# Žena je kořenem, muž je strom. Strom vysorte vysoko jen tehdy, má-li silné kořeny.
# Muž má zmoudřet do třiceti a zbohatnout do čtyřiceti, jinak nemůže nic čekat od života.
# Žena zřídka pochopí, že milovat ji věčně vůbec neznamená milovat ji celou tu dobu bez přestání.
# Muž tvoří a vychovává svět. Muže však vychovává žena.
# Krásná žena patří všem. ošklivá jen tobě.
# Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, jež přijdou, vychovat je v tom nejistém světě a dokonce, bude-li to možné, je trochu vést, to je podle mého přesvědčení nejzazší meta, jíž může človék vůbec dosáhnout.
# Muži většinou žárlí na své předchůdce, zatímco ženy žárlí na své nástupkyně.
# Ženské srdce je právě tenkrát nejvíce láskou choré, když nemá koho milovat.
# Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys chtěl mít.
# Pro manželství si vyber ženu, kterou bys zvolil jako přítele, kdyby byla mužem. K největším radostem zralého věku patří setkání se čtyčicetiletými ženami, s nimiž jsme se neoženili, když nám bylo dvacet.
Tohle vás chytne za srdce
(............., 12. 10. 2009 19:39)Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe.
................
(............., 12. 10. 2009 19:37)Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!
Malí ANDĚLÉ
(............, 3. 11. 2009 18:40)