Pro poučení
Život nám často klade klacky pod nohy, aby nám ukázal, jak trnitá je cesta životem. Však každé zakopnutí nás vlastně vede po té klopýtavé cestě.
A každé to klopýtnutí popostrčí.
A lidičkové našli mnoho krásných slov, jak ta klopýtnutí zvěčnili pro další generace.
Tak sem pište lidičkové věty, co Vás vedou životem !!
Komentáře
Přehled komentářů
Vánoce – svátky pohody a klidu?Jak směšné, přátelé! Je možné, aby člověk, který celý rok žije ve stresu, napětí, hádkách, rozmrzelosti, mnohdy i nenávisti, byl najednou láskyplný, hodný, milý a radostný? Nesmysl! Láska, štěstí, radost, to nejsou pocity, které lze naprogramovat. Jen si tak říct: „Tak, teď začínají Vánoce, proto se budu radovat, budu mít všechny rád a ani jednou se nerozčílím.“ Takhle to nejde, nefunguje to. Láska je dar, který si člověk musí přechovávat ve svém srdci, musí ho chránit a pečlivě oprašovat. Je to to nejcennější, co máme. Pravá láska nezávidí, neničí, nezlobí se, nerozčiluje se, nesnaží se něco získat, nežárlí….Pravá láska se naopak rozdává. Až do krajnosti! Znamená to obětovat vlastní pohodlí, bezpečí a klid pro to, aby se dobře měli i jiní, nejen my. Každý z nás někoho miluje. Pomyslete na osobu, kterou milujete nejvíce. Byli byste ochotni za ni obětovat život? Ne? Pak nevíte, co je to pravá láska. Pak nemilujete, ale jen si něco namlouváte. Lásku nelze obalamutit. Nemůžeme říct, že na vánoční svátky budeme milovat, ale po zbytek roku se ten cit tak nějak vytratí z našeho života. Buď láskou žiji neustále nebo vůbec. Dnešní doba toto slovo degraduje. Pod láskou si představím pornografii, prostituci, sex, úlet na jednu noc, prostě to, co se nám do hlav snaží vecpat všemocná televizní společnost. Ale lásku nám vzít nemůže. Ten, kdo chce, ať se posadí na postel a zahledí se do svého nitra. Ať se pokusí najít svou lásku, objevit ji a vyzdvihnout z bahna, ve kterém leží jako chcíplý pes. A nyní tu lásku podržte. Není krásná? Není to nejnádhernější, co máme? Nezastíní dokonale všechen majetek a peníze? Ale je jednoduché ji opět ztratit! Je nesmírně lehké podlehnout řečem ostatních lidí a znovu klesnout a pomlouvat, hodnotit, špinit jiné.
......
(................, 13. 12. 2009 19:58)
To není láska. To je naše závist, zlo v nás. Ale láska to může přemoci, pokud ovšem sami chceme. Jak, ptáte se? Jednejme s každým tak, jak chceme my, aby jednal s námi. V Bibli je řečeno: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ To je nejvyšší pravda. Není tam psáno, že bychom měli milovat jen o Vánocích. Zkusme milovat po jeden celý den. Zkusme se vyhnout společnosti těch, kteří pomlouvají a zesměšňují ostatní. Pokusme se po jeden jediný den milovat. Nezištně, krásně. Je to jednoduché? Není! Ale je to krásné. Srdce rozkvete. Vidíme, že se měníme. Jde to pomalu, ale můžu vás ujistit, že tato cesta, i když je zdlouhavá, není cestou smutnou. Je to cesta veselá a krásná! A po jednom dni pokračujme dnem druhým, třetím a čtvrtým. Občas klopýtneme, no, spíše často klopýtneme, ale láska nás povede. Je jako hořčičné semínko. To je nejprve malé jako nehet, ale může vyrůst v čtyřmetrovou rostlinu! Ať naše láska také tak roste. Přes všechno klopýtání a odbočky z hlavní cesty to bude stále lepší a lepší. Bude pro nás jednodušší milovat ostatní, láska si nás poddá. A uvidíte sami, že náhle začne mizet sobectví, nenávist, pomluvy. V takovém okamžiku se cítíte špatně, nitro vás bolí. Je vám do pláče. Protože jste pošpinili lásku. A to nebudete chtít. Proto se budete vyhýbat všemu špatnému a s láskou ve vás pokvete i dobro. Pojďme se milovat po celý rok, nejen o Vánocích. Jestli to tak u nás je, zamysleme se nad tím a zkusme to změnit. Možná náš život pozná nejen lásku, ale i smysl.
Co se týká Vánoc, je to trochu složitější. Původně jsou Vánoce křesťanským svátkem. Teprve v průběhu staletí je začali slavit i lidé nevěřící. Vánoce jsou pro nevěřící obdobím, kdy nastává tzv. klid, pohoda, láska, a kdy se dávají dárky. Ale….všechno je jinak. Opravdové Vánoce jsou oslavou narození Ježíše Krista! Kristus je člověk-bůh, který sestoupil na tuto zemi, aby nás naučil právě lásce, nesobectví, dobrotě a pomoci bližním! A my jsme ho za to ukřižovali. Ano, my! Kdybychom tenkrát stáli pod golgotským křížem, mučili bychom ho a plivali na něj. A on by nám i přesto odpustil! Protože v něm kvetla ta nejvyšší láska. Proto se obětoval za nás a za naše hříchy.
..............
(................, 13. 12. 2009 19:58)Představte si nyní svůj největší hřích, jaký jste kdy udělali. Co to bylo? Krádež, smilstvo, ublížení na zdraví, pomluva nebo dokonce vražda? Vezměte svůj největší hřích a pomyslete na to, že právě za něj se Ježíš Kristus obětoval. On tak miloval svět a lidi, že se od nich nechal ukřižovat! Vánoce slaví narození Ježíše Krista. Oslavují to, že se narodil Spasitel, který nám ukázal, jak se má správně žít. Dnes je normální, že lidé nadávají, hádají se, křičí na sebe, ve vztahu se podvádějí, pomlouvají, berou drogy, přesmíru konzumují alkohol a další a další věci. Kristus nám ukázal cestu ven. Ukázal nám, jak utéct z toho nechutného koloběhu, ve kterém máme pocit, že život je hloupý, marný, že by snad dokonce bylo lepší, abychom to tady skončili. Ne! Na to nemáme právo! Protože život je vzácný dar. O Vánocích přijímají věřící do svého srdce Ježíše Krista. Zvou dovnitř, do té malé komůrky, nejvyšší lásku, dobrotu, radost, pochopení, pomoc bližním, odpuštění. Chtějí žit s Kristem, aby byli jako on. Aby pomohli sobě i jiným. Vánoce se staly svátkem, kdy se dávají dárky. Ale Kristus přinesl mnohem cennější dary, než jsou mobily, košile, kalhoty a počítače. Přinesl nám lidem pokoj, mír a lásku. Přišel nás něco naučit. Můžu někomu tvrdit, že mu dávám dárek z lásky, když sám nevím, co to slovo znamená? Ač to zní možná směšně, většina z nás to neví. Nemá o tom ani ponětí! Víte, měli bychom se snažit, abychom i my přinášeli lidem okolo sebe podobné světlo, jaké nám přinesl Pán Ježíš Kristus. Ne pouze o Vánocích, ale po celý rok. Pořád všude okolo sebe slyšíme, jaká je to dnes hrůza, jak je všechno drahé, jaká je ta vláda špatná, jak mladí neznají úctu ke stáří. Proč o tom jen mluvit? Podobáme se starým babám, které neví, k čemu mají jazyk! Když si pořád stěžujeme, buďme těmi, kdo se změní jako první! Podívejme se do svého nitra a pokusme si říct si: Aha, tady v tom jsem slabý, zde neustále hřeším. A zkusme to změnit. Život je změna! Když se proměníme v jiné lidi, budeme ostatním za vzor. Ukážeme jim, že to není marné. Že i v tomto světě se dá žít podle jakýchsi pravidel, a že náš život má obrovský smysl! Že chceme žít v lásce, dobru a Bohu! Budou se nám smát? No a co?
......
(..........., 13. 12. 2009 19:57)
Hlupáci se vždycky smějí tomu, čemu nerozumí! Stůjte si pevně za svým a uvidíte, že se začnou měnit i lidé kolo vás. Začne je proměňovat láska a odpuštění, které z vás budou vyzařovat. Nejde to hned, chce to čas. Ale je nutné stanovit si cíl! Bez cíle, který vidíme neustále před sebou jako plápolající pochodeň, je všechno marné. Pro mě je tím cílem setkání s Bohem, láska a pomoc bližním. Neustále ten cíl vidím před sebou, a i když sejdu z cesty, dokáži se na ni zase vrátit, protože cíl neztrácím z obzoru. K Vánocům se váže ještě jedna věc. Nikoho nenutím, aby dělal to, co zde teď napíši! Zkuste si sednout na zem nebo židli, sepnout ruce a pomyslet na chvíli na Ježíše. Na bytost, která nemá chybu, nepoznala hříchu. Odpustil nám všechno, vzal na sebe naše viny a nechal se ukřižovat. Miluje všechny lidi. I vás miluje! Řekněte mu:“Pane Ježíši, prosím, odpusť mi mé hříchy, kvůli kterým jsi byl za mě ukřižován. Odpusť mi mé viny. Pohlédni do mého srdce, zbav mě mých obav a vin a naplň mě svou láskou.“ To je první krok na dlouhé cestě života. Ale musí být vyřčen od srdce, upřímně, jinak to nemá nejmenší smysl. Proto jsem psal, ať to zkusí jen ten, kdo opravdu chce. Uvidíte, že se vaše nitro změní, neznámá a nepoznaná láska ho zalije jako vědro vody.
Vánoce by měly být vyvrcholením celého roku, neboť je to krásné období. Měli bychom se zamyslet nad tím, co jsme udělali v průběhu roku, co jsme na sobě zlepšili a na čem musíme ještě zapracovat. Mým cílem v této úvaze není někoho donutit, aby se za každou cenu hnal za ideálem lásky nebo aby se z něj hned stal křesťan. Toužím jen po tom, aby se svět utopil v lásce, dobrotě a přátelství. Ne v krvi!
VÁNOČNÍ BLÁZEN
(.............., 13. 12. 2009 19:44)
V jedné zemi na Východě žil před dvěma tisíci lety mladý blázen. Jako každý blázen snil i on o tom, že se jednou stane moudrým.
Miloval hvězdy. Nikdy jej neunavilo pozorovat je a při tom žasnout nad nekonečností nebe. A tak se stalo, že jedné noci neobjevili novou hvězdu jen králové Kašpar, Melichar a Baltazar, ale i tento blázen.
"Ta nová hvězda je jasnější než ostatní", myslel si. "To bude královská hvězda - narodil se nový vladař! Chci mu nabídnout své služby. Vždyť jestliže je to král, bude určitě potřebovat také nějakého blázna. Vydám se na cestu a budu jej hledat. Hvězda mě povede."
Dlouho přemýšlel, co by novému králi mohl přinést darem. Avšak kromě své bláznovské kapuce, zvonkohry a jedné květiny neměl nic, co by mu mohl darovat.
A tak se z domova vydal na cestu - bláznovskou kapuci na hlavě, zvonkohru v jedné a květinu ve druhé ruce.
První noc jej hvězda přivedla do chudé chaloupky. Tam nalezl dítě, které bylo chromé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi.
"Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji bláznovskou kapuci. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si bláznovskou kapuci nasadilo na hlavu a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.
Druhou noc jej hvězda zavedla do krásného paláce. Tam nalezl dítě, které bylo slepé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi.
"Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji zvonkohru. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě zvonkohru nadšeně rozeznělo a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.
Třetí noc jej hvězda zavedla do zámku. Tam nalezl dítě, které bylo hluché. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi.
"Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji květinu. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si květinu s úžasem prohlíželo a šťastně se rozesmálo, plné radosti. To bláznovi místo poděkování bohatě stačilo.
"Teď už mi nezůstalo nic, co bych mohl králi darovat. Bude asi lepší, když se vrátím", pomyslel si blázen. Avšak když vzhlédl k obloze, hvězda stála na jednom místě a smála se na něj jasněji než kdykoli předtím. A v tom uviděl cestu k nějaké stáji uprostřed polí.
Před stájí potkal tři krále a zástup pastýřů. I oni hledali nového krále. Ten ležel v jeslích - malé, bezbranné, chudé dítě. Maria, která zrovna chtěla na slámu prostřít čisté plínky, se bezradně rozhlížela a hledala pomoc. Nevěděla, kam by dítě položila. Josef právě krmil osla a všichni ostatní měli plné ruce darů. Tři králové přinášeli zlato, kadilo a myrhu, pastýři pak vlnu, mléko a chléb.
Jen blázen zde stál s prázdnýma rukama. Maria, plná důvěry, položila tedy dítě do jeho náruče. Tak našel Krále, kterému chtěl v budoucnu sloužit. A také věděl, že svoji bláznovskou kapuci, zvonkohru i květinu rozdal dětem, aby měl místo pro Dítě, které mu nyní se svým úsměvem darovalo moudrost, po níž toužil.
Co možná nevíte
(............., 2. 12. 2009 11:22)
* Motýli ochutnávají svými nožičkami.
* Křik kachen nedělá ozvěnu a nikdo neví proč.
* V průměru se každý rok 100 lidí udusí spolknutím jejich propisky nebo
tužky.
* Většinou se lidé bojí víc pavouků než smrti.
* 35% lidí, kteří se obracejí na seznamovací agentury, již nejsou
svobodní.
* Sloni jsou jediná zvířata zemi, která nemohou skákat.
* Jen 1 člověk z každých 2 miliard se dožije 116 let nebo víc.
* Krávu dostanete v pohodě do schodů. Ale už nikdy ze schodů.
* Ženy mrkají očima 2 krát častěji než muži.
* Fyzicky je nemožné olíznout si vlastní loket.
* Hlavní knihovna univerzity v Indianě se každý rok proboří o jeden
palec, protože při její stavbě, inženýři zapomněli započítat do celkové váhy váhu knih, které knihovna uschovává.
* Šnek může spát až 3 roky.
* Tvé oči jsou stejně velké jako při narození, ale tvůj nos a uši se
nepřestávají zvětšovat. (to to teda dopadne..)
* Elektrické křeslo vymyslel zubař.
* Všichni lední medvědi jsou leváci.
* Ve starém Egyptě si knězi vytrhávali všechny chlupy na těle. I obočí a
řasy.
* Pštros má větší oko než mozek.
* Kdyby byla Barbie živá, její míry by byly: 39-23-33.Při dnešním
uznávaném pasu 60 cm by měla živá dotyčná :102 - 60 - 86, což by většina mužské populace přivítala.
* Krokodýl nedokáže vůbec vystrčit jazyk.
* Zapalovač byl vymyšlen před sirkami.
* Američané snědí v průměru 18 akrů pizzy každý den.
* Skoro každý kdo četl tento e-mail si zkusil lízat loket.
HOST DO DOMU
( ČAGAN DO RUKY!, 2. 12. 2009 10:45)
Doňděte k nám, poseďte, co máte v kapci pojezte a možete ít dóm! - říkávali tetička Kubáňka, ale už podávali na stůl misu koláčků a vařili kafé. Taká dobrá duša to byla. Uhostili aj z mála - ale od srdca! Šak nadarmo neměli nad futrama pověšený malovaný obrázek z říkáním "Host do domu - Bůh do domu". A dobře sa u tetky Kubaňovéj posedělo a chutno pojedlo, lebo izba byla dycky čisťučká jak kaplička. Duchny na lůžkách bilučké jak snih, narovnané až do stropu, svatých obrázků plná zeď a kachle sa na peci enom ligotaly. Vedle kukačkových hodin nad šifonérem visala "foltegrafija" nebožčíka starého Kubáně, za rámem byly nastrkané metále z Bosny a Hercegoviny a nekeré aj z Netálije. Šak už je to dvanást roků, co sú tetka vdovu a hospodářijú s cérú Poluškú.
Tetka zrovna utírali prach ze skleněného příklopu na Panence Mariji Hostýnskéj a zalévali muškáty za vyšívanýma fírhaňkama, dyž učuli vrznut dvérca. Vyšli do síně a v ústrety sa ím deru z velikú řečú žebračka Frgálka, známá klebetnica a dohazovačka, kerá si "namlúváním" přivydělávali, a hnedkaj začali mlet:
"Pámbu ťá pozďrav, ďušo moja, dobréj pohody a ščestí do vašeho domu přeju. Iďa kolem, zastavuju sa, lebo ně už nohy neslúžijú a ten gycht na trápí, že leďvá lezu. Tož jak žijete obě dvě -v bázni boží? Sté zdravé? A co dobytek - neutrpěly ste úhony? Takých dobrých ludí, jak ste vy, mosí potkat enem požehnání..."
"Pámbu daj aj vám tetičko všecko dobré", - skočili tetka Kubánka Frgálce do řeči, lebo čekali s otevřítú hubu, aby také mohli něco řéct. "Šak pote dál na trochu řeči a sednite si!" Ledvá fjertúškem utřeli lávu, Frgálka si z hlasitým stonáním sedli a roztřasenýma rukama převázali suk na šátku.
Pámbu v tu chvílu najisto rozhrábl obláčky a podíval sa důle, jaký kšeft mu zasej ta stará mrcha Frgálka dohazuje.
Mezitýmco Kubáňka podávali na stůl vdolky a volali na Poluškú, aby uvařila kafé, řečnovali Frgálka dál, lebo hubu unavenu neměli:
"Ale děvčico, nedělaj si se mnu vydání! Dyť já chuděra nebohá ti to nemožu nikdá oplatit..." - ale už si vzali ten najvěčí vdolek a cpali sa jak Prajz, aj dyž při tem řeč nezastavili:
"Nále bóženku, ty si, Terezko, čím dál mlačí a fešnější - aj vdát by sas ešče mohla - néni dobře, abys ostala sama" - huhňali tetka přes buchtu. "Šak Poluška sa ti už také brzo vdá a co potem budeš v téj chalupě enem tak...
Šak ně totkaj říkali vdovec Lízačka, že sa ím lúbíš a že by jako tento..."
Tetka Kubáňka sa začervenali jak družka a pravili:
"Na, tetičko, co vás vede - já, stará roba - ale dite - tak růženec a ne chlapa! Já už to dožiju sama. Takého jak nebožčík Jura už nenandu a darmo sa zlobit z jakýmsi..."
...........
(............, 2. 12. 2009 10:45)
Vtem už Poluška donesla kafé a Frgálka, kerá zhltli poslední kúsek vdolka, až ím ohryzek poskočil, spustili:
"Nále Poluško, dyť ty si děvčica jak brusek - chutná a lúbná jak kfítko - enem krev a mléko! No včíl sa už nedivím, že sa o tebe šohajé bijú! No a vdávat sa nebudeš? Ženicha bych pro tebe měla - a jakého! Šecky by ti záviděly! Šohaj urostený jak linda, pracovitý a bohatý, do hospody nechodí, karty nehraje - no co ti mám vyprávjat?
Ščestí bys udělala veliké - enem co je pravda!"
Poluška sa zatočila jak pérečko ve větře a ze smíchem vykřikla: "Tetičko, nechcu nikeho! Už mám chlapca, pěkného jak obrázek - Janečka Vrbového! Je chudobný, ale má mna rád - a jak! - dybyste věděli!" A červená jak růžička vyběhla z izby. A aby Frgálce dokázala, jak má srdénko rozezpívané, bylo čut ze dvora pěsničku:
Okolo Hradišča voděnka teče,
ide k nám šohajek, cosi ně nese;
nese ně lásku svázánu v šátku,
milovala sem ta, zlatý obrázku...
Frgálka sa zašklebili a zamrčali:
"Cóóó, takú žebrotu? Ty si ale hlúpá roba! Taký lunt je to a u muziky čut enem jeho, jak vyřváňá! Co poledačem - na Terezo, přeca jí nenecháš zkazit život!?"
Kubáňka enom pokrčili ramenama a pravili :
"Na, co bych jí bránila - šak vdávat sa bude ona, ne já! A dyž sa májů rádi, tož pámbu ščestí přinese. A pracovití sú oba - tož co?"
Tetka dojedli a dyž sa Kubánka nedívali, strčili ešče dva vdolky do sukně a z napučenú hubu zamračená jak čert sa "spánembohem" vyšúrali z izby.
A protože nepochodili, tož začali dělat "dobrú pohodu". Po dědině roznášali o tetce Kubaňovéj, že sa slézajú s tým "olezeným vdovčiskem" Lízačku, a šli aj k Vrbom, kde pomluvili Polušku, že vyprávjá o Janečkovi, že takú žebrotu do chalupy nechce a že ho má enom tak - na chvílu...
"Šak byste byli hlúpí, abyste si s takú lůzu něco začínali. Taká hladká pýcha je to a špina na vás hledí ze všeckých kutů. A jak je lakomá ta ohava Kubaňova - darmo mluvit - nos mezi očima by si užrála!" A na odchodu mezi dvércama ešče vyhodili poslední trumf: "A pro Janečka mám děvčicu z gruntu a ne takú žebrotu!!!"
Ten den večer už Janeček za Polušku nedošel...
Dyž Janeček nedošel ani druhého dna, začali Kubáňka pátrat po příčině. Dlúho hledat nemoseli, enom co sa zavrtěli po dědině, věděli všecko. Dyž zistili, kdo to peklo udělal, vyřváňali po chalupě, jak dyby ich břed chytil.
Poluška bědovala a naříkala tak bolestno, že jí mohlo srdénko puknut. Do zpěvu už jí nebylo...
Klidňúčká nátura tetky Kubánky sa změnila v uragan, kerý Frgálku tak roztočil, že sa zastavily až u sudu.
Protože si trochu divočéj "vyměnily názory" - dostali Frgálka tři dni podmínečně a Kubáňka sto korun na sirotky.
No a dyž sa všecko porovnalo, došel Janeček zaséj a chystala sa svajba. Ale svadební matka Kubáňka udělali v izbě menší změnu: zdělali malovaný obrázek nad futrama a dali tam nový:
"Host do domu - čagan do ruky!"
Svatý Mikuláš
(................, 28. 11. 2009 20:31)
Dne 5.12. vyrazí do ulic stovky Mikulášů s anděly. Kdo byl vlastně sv. Mikuláš? Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz: Mikuláš byl světec a přítel dětí, patron zajatců, biskup, mučedník a pomocník v nouzi.
Praha: Sv. Mikuláš se narodil kolem r. 270 v řeckém Patrasu. Kolem roku 300 se jako mladý muž stal biskupem v Myře (Turecko). Brzy poté tam začalo pronásledování křesťanů. I Mikuláš se dostal kolem r. 310 do zajetí a byl v žaláři těžce trýzněn. Ještě poznamenán mučením, vystoupil r. 325 na Nicejském koncilu. Více se o jeho životě a působení s jistotou neví. Je známo už jen přibližné datum biskupova úmrtí: 6.12. mezi roky 345 a 351.
Mikulášův kult se rozšířil asi po dvou staletích ve východní církvi, později i ve slovanských zemích. K největšímu Mikulášovu uctívání došlo od 8. století v Rusku, jehož je od té doby patronem. Od 10. století je úcta k sv. Mikuláši rozšířena v Německu, Francii a Anglii a od 11. století v Itálii, kam italští piráti přenesli v Turecku uloupené Mikulášovy ostatky. Dodnes jsou uloženy v bazilice sv. Mikuláše v jihoitalském městě Bari.
Štědrost světce vychází z legendy o obdarování tří dcer zadluženého otce, který se rozhodl prodat své dcery do nevěstince. Když se o tom dozvěděl sv. Mikuláš, vhazoval otevřeným oknem do ložnice dívek tři noci za sebou peníze, jimiž jejich otec mohl nejen splatil dluhy, ale ještě zbylo i na věno. Z této legendy vychází i typické zobrazování sv. Mikuláše se třemi zlatými jablky na knize.
Sv. Mikuláš (St. Nicolaus) naděluje dětem dárky o Vánocích v Anglii, USA, Švédsku a v dalších zemích. Ke spojení postavy sv. Mikuláše s vánoční nadílkou však ve střední Evropě nedošlo. V české tradici se mikulášská nadílka konala vždy v předvečer světcova svátku. U nás o tom pojednávají nejstarší zápisy již ze 14. století. Jinde, např. v některých oblastech Slovenska, se Mikulášova štědrost připomíná přesně v den jeho památky, 6.12., v ranních i večerních hodinách.
Gratuluji
(............, 13. 11. 2009 11:33)
Nám všem , kterým je mezi 20. až 60. lety…
Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít…
Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo.
Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu.
Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy.
Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví.
Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku.
Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili…
Několik hodin jsme se mořili a stavěli trakaře ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali.
Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy .
Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat…
Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet.
Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!!
Spadli jsme ze stromu, řízli se, či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my!
Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.
Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík).
I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko.
Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost - naučili jsme se chovat a poradit si…
Blahopřeji!!!
Jméno anděla
(.............., 13. 11. 2009 10:09)
Dítě, které se chystalo na svět se zeptalo Boha: “Řekni mi, Bože, když mě zítra posíláš na svět a já jsem takové malé a bezmocné, co si tam počnu?”
A Bůh řekl: “Mezi mnoha anděli jsem pro tebe vybral jednoho z nich. Bude na tebe čekat a starat, abys mělo vše. A neopustí tě dokud nebudeš všechno umět!”
A dítě řeklo: “Ale já tady v nebi celý den slyším zpěv, vidím úsměvy, to mi stačí abych bylo šťastné. Neumím chodit, ani neznám jazyk, kterým mluví lidé!”
“Hm, tvůj anděl ti bude říkat nejkrásnější a nejsladší slova. A s velikou trpělivostí a péčí tě bude učit mluvit i chodit. Časem poznáš všechno!”
“A kdo mě bude na světě chránit před zlými lidmi?”
“Tvůj anděl tě bude chránit i kdyby měl riskovat svůj vlastní život. Neboj se!”
A zazněla hudba, zvonečky se rozezněly a dítě poznalo, že se musí s Bohem rozloučit a tak se ještě na odchodu zeptalo: “A řekni mi, prosím, andělovo jméno!”
“Jméno anděla je bezvýznamné, když ho budeš chtít přivolat, stačí zavolat: Maminko!”
Skvělý příklad ze života
(................, 13. 11. 2009 10:04)
Otec se vrací z práce a vidí, jak jeho tři děti sedí před domem, stále jsou v pyžamech a hrají si v blátě mezi prázdnými krabičkami od číny, které jsou rozházené po celé zahradě. Dveře od manželčina auta jsou otevřeny, stejně jako dveře do domu a nikde není ani stopa po psovi. Muž vešel do domu a uviděl ještě větší nepořádek. Lampa byla převrácená, běhoun skrčený pod zdí. Uprostřed pokoje hlasitě hrála televize na kanálu s kreslenými pohádkami a jídelna byla zaházena hračkami a různými díly šatníku.
V kuchyni to nevypadalo lépe. Ve dřezu stála hromada nádobí, zbytky snídaně rozházené po stole, lednice byla otevřená, psí žrádlo bylo vysypané na podlaze, rozbitá sklenička ležela pod stolem a u zadních dveří byla uplácaná hromádka písku.
Muž rychle vyběhl schody, stoupajíce na další hračky a šlapajíce po oblečení. Ale nehleděl na to, jen hledal svou manželku. Bál se, že je nemocná, nebo se jí něco vážného stalo. Viděl jak dveřmi od koupelny prosakuje voda.
Nakoukl tam a uviděl mokré ručníky na podlaze, rozlité mýdlo a další rozházené hračky. Kilometry toaletního papíru se vinuly mezi tím vším a zrcadlo i stěny byly pomalovány zubní pastou.
Rychle se otočil a spěchal do ložnice, kde našel svou manželku, ležící v posteli a čtoucí knihu. Podívala se na něj, usmála se a zeptala se jak se měl celý den. Podíval se na ní nedůvěřivě a zeptal se: Co se tu dnes stalo?
Usmála se znovu a odpověděla:
- Pamatuješ si, drahý, že každý den, když se vracíš z práce, ptáš se mně “Co si do prdele dělala dnes celý den?”
- Ano - odpověděl muž nejistě.
- Tak dnes … jsem to neudělala!
Mám vás rád…
(............., 13. 11. 2009 10:00)
Jedna učitelka si na třídní schůzky pozvala rodiče malého klučiny, jehož prospěch se v posledních týdnech výrazně zhoršil.
Rodiče projednávali rozvod a malý Tom tím velice trpěl.
Nejdříve dorazila matka a teprve po chvíli otec. Ani jeden z nich nevěděl, že učitelka pozvala i toho druhého. Po krátkém zaváhání se usadili a obrátili svou pozornost k učitelce, která se jim chystala přednést podrobný výklad o Tomově školní i domáci práci, o jeho chování a známkách.
Vtom ji něco napadlo. Vstala a z kabinetu donesla rozmazaný a zmuchlaný kus papíru hustě popsaný z obou stran, který nedávno našla pod Tomyho lavicí. Potichu papír urovnala a nabídla ho nejdříve chlapcově matce. Přečetla si ho a beze slov ho podala svému muži. Ten se zamračil, ale pak jeho výraz změkl. Skoro celou věčnost si papír prohlížel.
Pak vstal, natáhl se k napřažené ruce své ženy, která si utírala slzy, pomohl jí do kabátu a společně odešli.
Děkovala jsem Bohu, že mi svým způsobem dal „slova“, která rodiče spojila.
Na kusu papíru vytrženém ze školního sešitu stálo: „Drahá maminko… Drahý tatínku… Mám vás rád… Mám vás rád… Mám vás rád…“
Skvělý horoskop
(............, 13. 11. 2009 9:32)
A bylo ráno, když Bůh stanul před svými dvanácti dětmi a vložil do každého z nich semeno lidského žití. Děti k němu přistupovaly jedno po druhém, aby přijaly své dary:....................................................Tobě, VÁHO, dávám za úkol sloužit tomu, aby se člověk rozpomněl a uvědomil si své povinnosti k bližnímu, a také, že se může naučit spolupráci a nesobeckosti, a také posuzovat svoje jednání z jiného stanoviska.
Přenesu tě na všechny stany a do všech míst, kde panuje nesoulad a nerovnováha.
Za tvou namáhavou práci ti daruji lásku. Tobě, ŠTÍRE,dávám obtížný úkol. Budeš schopen znát smýšlení člověka a cesty lidského ducha. Ale nedovoluji ti mluvit o tom co poznáš.
Často budeš trýzněn svými poznatky a ve své bolesti se ode mne odvrátíš. A tak zapomeneš, že to nejsem já, kdo ti působí utrpení, ale že je to nepochopení mého záměru a mojí myšlenky.
Uvidíš člověka tolik, že v něm rozpoznáš zvíře! A budeš muset tolik bojovat s jeho zvířecím pudem v sobě samém, že ztratíš svou cestu z očí.
Až se pak konečně ke mně navrátíš, budu mít pro tebe nejvyšší dar cílevědomosti. Od tebe, STŘELČE, požaduji, abys lidi rozveseloval, protože zatrpknou uprostřed nepochopení mého záměru a mojí myšlenky.
Přijdeš do styku s mnoha životy, byť i jen na okamžik, a v každém životě vycítíš neklid.
Dávám ti dar nekonečného nadbytku, abys byl schopen se vysoko vyvinouti a sám svítit do temných koutů. Od tebe, KOZOROHU, požaduji pot tvé tváře, aby se lidé od tebe naučili práci.
Nemáš lehký úkol, protože kříž lidstva spočine na tvých ramenech.
A za břímě tvých strázní vkládám zodpovědnost za člověka do tvých rukou. Tobě, VODNÁŘI, dávám představu o budoucnosti, aby tvým prostřednictvím lidé mohli vidět i jiné možnosti nově.
Poznáš bolest osamělosti, neboť ti nedovoluji personifikovat svou lásku.
Ale za to , že zjevíš lidem nové možnosti, měj ode mne dar svobody, abys lidstvu mohl ve své svobodě stále sloužit, kdykoliv tě bude potřebovat. Tobě, RYBO, ukládám úkol nejobtížnější ze všech. Máš shromažďovat starosti všech lidí a vrátit mi je. Utrpení, které na sebe bereš, je následkem lidského nepochopení mojí ideje a mého záměru.
Ale ty s nimi máš mít slitování a dát jim možnost, aby to zkusili ještě jednou.
Za tento obtížný úkol dostáváš ode mne dar ze všech největší. Budeš jediným z mých dvanácti dětí, které mi bude rozumět. Avšak tento dar patří tobě jediné. Kdykoliv se zkusíš podělit o něj s druhými, nebude ti nasloucháno.
...........
(..........., 13. 11. 2009 9:31)
Ty, PANNO, dostáváš ode mne úkol zkoumat vše, co člověk s mým stvořením učinil.
Máš důkladně zpytovat a propátrávat jeho cesty a upozorňovat ho na omyly, aby se tvým prostřednictvím mohlo stvoření zdokonalovat.
Za to ti dávám dar čistého a jasného myšlení.
Tobě LVE, dávám za úkol, abys zjevil světu mé stvoření v celé jeho slávě.
Musíš se však vystříhat pýchy a mít vždy na paměti to, že to je mé stvoření a nikoli tvé! Neboť kdykoliv na to zapomeneš, ztratíš úctu lidí.
Budeš se velmi radovat ze své práce, kdykoliv jí řádně vykonáš.
Za to měj ode mne dar cti.
Tobě RAKU, ukládám úkol učit lidi citu.
Přeji si, abys lidi rozesmával a rozplakával - aby všechno, co vidí a myslí dosáhlo vnitřního bohatství.
Za to dostaneš ode mne dar rodiny, aby se tvé bohatství rozmnožilo
Tobě, BLÍŽENČE, dávám otázku bez odpovědi, abys všem mohl přinášet vstříc porozumění tomu, co se kolem člověka děje.
Nikdy nebudeš vědět, proč lidé mluví nebo naslouchají, ale v hledání odpovědi nalezneš dar vědění.
Tobě, BÝKU, dávám sílu něco z toho mého semene vytvářet.
Tvůj úkol je veliký a vyžaduje mnoho trpělivosti, protože musíš vždy dokončit započaté - sice bude semeno odváto větrem.
Tvým úkolem není tázat se po příčinách, nebo měnit své mínění v půli cesty, ani spoléhat se na druhé v tom, co od tebe žádám.
Za to ti daruji sílu.
Užívej jí moudře
Tobě, BERANE, dávám jako prvnímu své sémě. Máš tu čest je rozsévat. Každé semínko, které zaseješ, ať se v tvé dlani milionkrát rozmnoží.
Nebudeš mít času vidět semeno růst, neboť všechno co zaseješ, zrodí opět nové, které musí být zasazeno.
Budeš první, který pronikne mojí myšlenkou lidským duchem. ale tvým úkolem není ani se této myšlence přiblížit, ani tázat se na ni. Tvůj život je čin.
A jediný čin, který ti ukládám jest: začni tím, že oznámíš člověku mé stvoření.
Za tvou dobrou práci ti věnuji ctnost sebeúcty.
Moudrý tesař
(.............., 13. 11. 2009 9:30)
Dva bratři, kteří žili na farmě vedle sebe, se pohádali. Po čtyřiceti letech, co takto vedle sebe farmařili, dělili se o stroje, pracovní sílu a materiál a používali vše podle toho, jak kdo potřeboval, to byl první vážný konflikt. A pak se jejich spolupráce rozpadla. Začalo to malým nedorozuměním, pak se z toho vyvinula hádka, nakonec si vyměnili pár hořkých slov a poté následovalo několik týdnů ticha.
Jedno ráno někdo zaklepal na Janovy dveře. Jan otevřel a tam stál muž s tesařským nářadím. „Hledám práci na několik dnů,“ řekl. „Nemáš něco, s čím bych mohl pomoct?“ „Ano,“ řekl starší bratr. „Mám pro tebe práci. Podívej na ten potok u tamhleté farmy. To je farma mého souseda, vlastně je to můj bratr. Ještě před týdnem na tom místě byla louka, ale on pak vzal bagr a teď…, teď je tu tento potok. Možná to udělal, aby mne naštval, ale já mu ukážu. Vidíš tu hromadu dříví u stodoly? Chci, abys mi postavil plot 2,5 metru vysoký, abych se už nikdy nemusel dívat na jeho pozemek a do jeho tváře.“
Tesař řekl: „Myslím, že tomu rozumím. Ukaž mi, kde máš hřebíky a já to pro tebe udělám, abych tě uspokojil.
Starší bratr musel odjet do města, a tak pomohl tesaři připravit materiál a pak na den odjel. Tesař celý den tvrdě pracoval, vyměřoval, řezal a zatloukal hřebíky. Když se farmář při západu slunce vrátil, tesař právě skončil. Ke svému velkému údivu tam nestál žádný plot, ale most. Most, který spojoval oba břehy potoka. Byl opravdu dobře postaven. A soused, farmářův mladší bratr, přecházel most s nataženou rukou.
„Jsi opravdu přítel, že jsi nechal postavit tento most po tom všem, co jsem ti řekl a udělal.“
Oba bratři se sešli uprostřed mostu a podali si ruce. Když se obrátili, tesař sbíral své nářadí do brašny.
„Počkej, zůstaň ještě několik dní. Mám pro tebe ještě jinou práci,“ řekl starší bratr. „Rád bych zůstal,“ odpověděl tesař, „ale mám postavit ještě hodně takových mostů.“
Zahrada radostí
(..............., 7. 11. 2009 9:46)
Dovedete si představit zelené údolí, kterým protéká zurčící potok a noty hraje každá kapička narážející na vlnku a ta na kámen? Třpytící se perličky rosy, stromy, které vyprávějí o tajemství, které jim přináší kořeny a život ve větvích. A nad tím vším se klene obloha jako klenba nádherného chrámu plná ozvěn.
Dovedete si představit, že by na malém kousku země byla zasazena zahrada. Zahrada radostí, plná barev a vůní. Každá radost má přece svou vůni a také barvu. Každý z nás by mohl zasadit jinou, svou květinu. Dokonce by jí mohl dát své jméno. Třeba vymyšlené. Že je to pohádka? Proč ne, proč si nehrát? Proč nepotěšit duši i tělo. Dětské oči vidí víc a proč se nevrátit k té dětské radosti. Radosti plné tvoření a snění.
Zahrada radostí
Člověk se dnes málo svěřuje s radostmi. Spíš si stěžujeme co nás bolí a kdo nám ublížil. Někdy se v sobě přímo utápíme, ať venku svítí slunce nebo prší. Co vám dnes udělalo radost a nebo včera? Vzpomínáte? Co mně udělalo radost?
Seděla jsem s manželem a dívala se na něj. Něco jsem vyprávěla a on vypadal jako nepřítomný. Na mou otázku, kde právě je a kde se toulá, odpověděl: „Toulám se ve Tvých očích,“ a já jsem pochopila, že všechno ostatní je nedůležité! Už víte, co mě včera potěšilo? Jenom včera? Ne, tímhle se budu těšit do konce života. Budu to potěšení denně zalévat, aby neuschlo. Budu jeho barevné lístečky opatrovat, aby neopadaly. Budou duhové a voňavé jako jaro. A jméno? „Roztodivka luzná“.
Co potěšilo Vás? Dnes nebo včera a schováváte to v koutku svého srdíčka. Dýcháte a zahříváte to ve své dlani jako vzácné semínko. Můžete se s námi podělit o tu krásu? Pojďte si zasadit svou květinku do společné zahrádky.
Dvakrát měř, jednou řež
(..............., 7. 11. 2009 9:45)
S tímhle příslovím se už každý z nás jistě setkal. Je to např. nepozornost nebo špatný odhad situace či lidí. Z vlastní zkušenosti musím poznamenat, že NEPOZORNOST je velice nepříjemná věc, kterou si pak vyčítáte. Ovšem o nepozornosti vyprávět nechci, to už si každý odůvodní sám.
Na základní škole se učíte poznávat lidi, protože jen málokdo má ten správný odhad. Stalo se Vám to už? Myslím, že si vás někdo omotá kolem prstu a potom použije například vaše soukromé informace proti vám. Je to velice nepříjemné, protože potom si vyčítáte: "Proč zrovna já? Proč já jsem tak naivní člověk, že se hned každému svěřím?" Nikomu to nepřeji, ale je to součást života, vaše důvěra k lidem. Není moc dobré být uzavřený sám do sebe, ale taktéž být až moc otevřený. Myslím, že svěřit se je možné člověku, kterému opravdu věříte nebo který vás už podržel v situacích, kdy vám bylo opravdu, jak se
říká, "pod psa
". Takovému člověku se říká kamarád. Každý by měl mít kamarády, ale ten opravdový "friend forever" se hledá možná i celý život. Ale v každém případě byste se ve výběru toho důvěrného člověka neměli unáhlit, protože jinak se stávají již zmíněné nepříjemné výčitky. A proto platí: Dvakrát měř, jednou řež
David a papoušek
(............, 3. 11. 2009 19:08)
David dostal k narozeninám papouška. Dospělého, s příšerným chováním a ještě horším slovníkem. Každé druhé slovo bylo sprosté. Ta slova,která nebyla sprostá, byla alespoň urážlivá. David se snažil papoucha převychovat, neustále na něj vlídně hovořil, hrál mu jemnou hudbu,dělal všechno, co ho jen napadlo,aby mu dal dobrý příklad.
Nic nepomáhalo. Řval na papoucha a papouch na něj řval nazpátek.
Třásl jím, ale to papoucha jen rozčílilo a byl ještě sprostší.
Nakonec papoucha v největším zoufalství strčil do mrazáku.
Nějakou chvíli se ozývalo kvičení, kopání a křik. Pak vše ztichlo a půl minuty bylo ticho.
David se vyděsil, že se papouchovi něco stalo a rychle otevřel dveře.
Papouch pokorně vystoupil z mrazáku, vkráčel do Davidových nastavených rukou a řekl: "Domnívám se, že jsem vás patrně urazil svým neomaleným jazykem a akcemi. Budu usilovat o to, abych to napravil. Je mi to opravdu líto a prosím o odpuštění." David užasl nad tou změnou ptákova chování a chystal se zeptat, co zapříčinilo tu dramatickou změnu, když tu pták pokračoval: ,,Mohu se zeptat, co provedlo to kuře?"
Proč dát přednost čokoládě před chlapem
(............, 3. 11. 2009 19:07)
1. Čokoláda se především velmi snadno sežene...
2. Čokoláda uspokojí, i když je měkká.
3. Po čokoládě neotěhotníte.
4. Čokoládě ani vám vlastně vůbec nevadí, když jemně kousnete do oříšků.
5. Můžete ji jist bez problémů i za jízdy autem.
6. Čokoládu můžete vychutnávat i v přítomnosti maminky.
7. Před čokoládou nemusíte nikdy nic předstírat.
8. Čokoládu můžete mít v každou denní i noční hodinu.
9. Čokolády můžete mít tolik, kolik jen chcete.
10. Na čokoládu nejste nikdy příliš mladá ani stará.
11. Čokoláda může ležet na psacím stole, aniž by rozčilovala kolegy.
12. S čokoládou se vám do úst nedostane žádný chlup.
13. Můžete mít tolik druhu čokolády, kolik jen chcete.
14. S čokoládou neprobudíte sousedy.
15. Tabulku čokolády nemusíte mýt, než ji začnete jist.
16. Pojídání čokolády trvá tak dlouho, jak jen chcete.
17. Čokoládě nemusíte stále říkat, jak byla dobrá.
18. U čokolády je velikost lhostejná, protože je skvělá vždycky.
Pokuste se u tohodle
(článku zastavit, 13. 12. 2009 19:59)