Jen tak

Vyjela jsem na procházku, hledat krásu nebo lásku. Náhle, snad se nepletu, první kapka v úpletu. Projela jsem kolem stromu, byl už starý, vzhledem k tomu, že stál křivý, bez listů, věren tomuto místu. Potkala jsem pírko ptačí, kroužilo, což volnost značí, natáhla jsem vzhůru dlaň, ulétlo mi v širou pláň. O kousek dál blízko skruže, zavoněly mi vstříc růže. Královnou jsou, řeknu vám, květy jako drahokam. Kapky deště zhoustly náhle, křoví v cestě, zvuky táhlé. Voda po tváři stéká, přede mnou šumí řeka. Do svetru mne vítr halí, škoda, že už nejsme malí. Kamínek do louže vlít´, zkouším kapku uchopit. A tak zmoklá na rozcestí, držím v dlaních mokré štěstí, krásná vlastním úsměvem, citem, láskou a zpěvem. Někdy třeba duha značí, jak málo nám k štěstí stačí. Není třeba slézat horu, jen jdi přímo, až k obzoru. Nech se omýt trochou vody a dej snění víc svobody. Pak jde všechno vážně snáz, vždyť je kolem tolik krás. Potkala jsem štěstí v dešti.Nemohu než složit dík, příroda je kouzelník.

Je neděle odpoledne, je pochmurno,ven se nechce - pročítám si básničky. Hodně jsem jich přečetla, ale tato se mi líbí ze všech nejvíc. Díky za ni.

Červená – barva krve, barva slunce ve večerním oparu,
na tobě spatřil jsem ji prve, barva šatů slečny u baru,
barva uhlíků v dohasínajícím ohništi,
barva co převládá na středověkém bojišti,
červená – lze ji spatřit na podzim na stromech,
červená uchytí se na střechách, na lidech, na domech.
Červená – vidím ji na tvých tvářích,
na tvých rtech z dálky na mě září – ČERVENÁ.

Oranžová – hned vybaví se mi chuť pomeranče,
kůra sekvojí, barva země u zapadlého ranče,
oranžová je vždy hned vedle červené,
když hledím na tuto barvu – oči pomalu se úží,
je součástí rostlin a též zvířecích kůží – ORANŹOVÁ.

Žlutá – barva slunečních paprsků
co po ránu tě šimrají v nose,
barva co se odráží na vlhké raní rose,
žlutá je barva plamenů, barva jantarových kamenů,
žlutá – je barva měsíce a hvězd,
co svítí ti při návratu z nočních cest.
Žlutá – barva slunečnic na širých polích,
barva, ze které mě oči bolí a zrak přechází – ŽLUTÁ.

Zelená – barva trávy, barva lesů, luk a stromů,
co tě uklidní jak příchod domů, po strastiplné cestě.
Barva jezírka ztraceného v lesích,
barva žáby kvákající kdesi – v rákosí.
Barva očí, kterou mám tak rád,
zelená – i duha dodržuje jistý řád – ZELENÁ.

Modrá – barva oblohy, vody v oceánech, řekách,
barva moře, před kterou klobouk smekám,
modrá je taky barva mojich očí,
modrá je planeta, co se s námi rychle točí,
a pomněnky mají modrou barvu též,
tak jich pár natrhej a ke své dívce běž – MODRÁ.

Fialová – mě vybaví se vůně fialek,
barva které se nikdo nezalek,
fialové jsou v lese borůvky a potažmo prsty mlsných dítek,
fialový je každý jejich kvítek.
fialová je čokoláda Milka, fialová je každá další chvilka
v tvojí společnosti, v tvojí neskonalé dobrotě a upřímnosti.
Fialová to všechno uzavírá, a duhu pak vtáhne černá díra,
zbude tu po ni prázdno na zemi,
však krásno v duši – věřte mi,
duze ty barvy vážně sluší – FIALOVÁ.

ŮŽASNÉ=COOOOOOOOOOOOL

Jen tak
když píchneš jehlou
do ponožky

Jen tak
polibek pro
štěstí

Jen tak
vlaštovka co jaro
nosí

Jen tak
v trávě snídat
bosí

Jen tak
zavřít dveře od
životů

Jen tak
najít rozšklebenou
botu

Jen tak
načít sáček
odpiškotů

Prostě
jen tak
žít

Nepřemýšlet
nad
starostmi

Vychutnávat
si krásu
okamžiků

A vždy být
napnutý

kdo zrovna
vezme
za kliku

vašeho
osudu

hezké

Voníš mi jarem a lučním kvítím,
neumím slovy říct, co k Tobě cítím.
Vlásky Ti rozcuchám,ve větru vlají,
třpytí se na slunci, barvami hrají.

Voníš mi potůčkem, pramínkem bublavým,
řekni mi studánko, jsem já tím pravým?
V očích tvých hlubokých hvězdičky plynou,
jsou velkou vzácností a vzápětí hynou.

Voníš mi loukou zahradou Božskou,
zaženeš chmurné dny, náladu hořkou.
Vánek k nám zanese omamnou vůni,
nenechej utopit touhu mou v tůni.

Voníš mi senem na louce kosené ,
dokážeš uzdravit srdíčko zraněné.
Toť dar je Tvůj veliký uzdravit nemoci,
neváháš kdykoliv bližnímu pomoci.

Voníš mi kytičkou a rosou ranní,
májovým deštíkem a mokrou dlaní.
Proč stále neslyšíš hrdliččin hlas,
jenž srdce rozplesá v každičkém z nás?

Voníš mi růží když vůní svou vábí,
krásou a křehkostí milence mámí.
Umí i opatrné svým trnem ranit
neví li člověk, kde srdce má mít.

Voníš mi nektarem, co motýli sosají,
tak jako včeličky,pravý květ hledají.
I já jsem si našel ten kvítek medový,
kéž bych v něm otevřel zámek tak ledový.

Voníš mi plody jenž v sadu zrají,
tak jako prsy Tvé dětem, když sají.
Nebraň se citům svým co chtěla´s mi dát,
přestaň už navždycky falešně hrát.

Voníš mi obilím když na polích zraje,
zlatavé klasy s nimiž vánek si hraje,
Duši mou hladovou nakrmíš manou,
slzy mi z vděčnosti po tváři kanou.

Voníš mi kůží když vzrušením zvlhne,
něžně Tě objímám, Ferdík můj tuhne.
Polibek vzrušivý když na rtíky padá,
říkáš mi v těch chvílích, že máš mě ráda.

Voníš mi náramně Tvou vlhkou mušličkou,
nejsi už přece jen malinkou holčičkou.
Jazyk můj proniká k závojům panenským ,
slyším Tvůj něžný vzdech s pohledem andělským.

Voníš mi nektarem co z pyje se řine,
do lůna rozkoše vůně se line.
Voní mi překrásně Tvůj nektar milostný,
vím, že chceš nadevše orgasmus výsostný.

Voníš mi napořád vším o čem chceš snít,
lásku mou upřímnou nech v srdci svém žít.
Já neumím Ti lhát chci s Tebou se smát,
hru lásky a věrnosti jen s Tebou chci hrát.

Tak voní mi člověk nade vše drahý,
bez něho zle je mi,jsem jako nahý.
Nemoc mě přepadla,srdíčko chřadne,
má láska upřímná nikdy nezvadne.

Toužím po obloze plné hvězd, abych se na ně mohla dívat s tebou.
Toužím po jedné kytičce, kterou by jsi mi dal z lásky, s něžným polibkem.
Toužím po něžném pohlazení, které by mé srdíčko zahřálo.
Toužím po krásné básničce, která by patřila jen a jen mně s věnováním.
Toužím po úsměvu a tvých slovech, jenž by mi pocit jistoty dávaly.
Toužím po každé maličkosti, která by mi tě aspoň maličko vrátila.
Toužím být s tebou a prožít ten nejkrásnější den. Nic víc než být s tebou.
Myslíš, že se ta touha dá splnit? Jestli ano, tak já čekám.

Řídké ty stromy, ti poslové lesa,
stojí tu samy a dívají se,
jak život tu běží a ony stojí
neschopni hnouti se z místa.

Snad chtěly by běžet a letět s větrem
v daleké kraje zasít svůj plod,
odletět daleko, snad pryč z tohoto světa,
však kořeny drží je v zemi.

Jen vítr tu dál jim píseň hraje,
o dalekých krajích jež nespatří,
stojí tu samy a poslouchají
jak vítr trávou ševelí:

„Přilétám z daleka, z dalekých zemí,
kde stromy svůj vlastní mají řád,
mohou si létat a hrát si se mnou
a ničeho nemusí se bát.

Však vy, stojící tu řídké stromy, poslové lesa ztracení,
bojíte se lidí jež jednou přijdou a bez srdce vás porazí.
Neslyší píseň co já vám hraji, neslyší vaši tichou řeč,
bez srdce přijdou a mezi vaše bez listů větve vrazí meč.“

To říká vítr co kolem vane a nezná lidských srdcí bol,
zafouká tu a hned zas jinde a hladí krásu nevinnou.

Sen se mi rozplývá já nevím co dál,
Sním a toužím po tom abych vedle ní stál,
Dal jí rudou růži a po vlasech ji hladil,
Pošeptal ji něžná slůvka a život jí osladil.

Chtěl bych s ní být a milovat ji,
Sednout si s ní a pohladit ji,
Vzít ji za ruku a sedět s ní snad budu moci,
Pomalými kroky zahalen rouškou noci.

Nevěřím ničemu jen o tom sním,
Chtěl bych aby to tak bylo ale nebude to vím,
Udělal bych pro ni vše a snad to ví,
Ale stejně vím že o někom jiném sní.

Když měsíční světlo v slunečním jasu
Tančí jak stříbro ve zlatě
Stříbrné jezero dotkne se času
Zlatá řeka povede tě

Jdi podle jejího proudu
Až na samý konec noci
Kde měsíc a slunce se sejdou
A svět září v jejich moci

Objetí temných křídel
Jimiž Luna pyšní se
A pára zlatých zřídel
Kde sluneční řeka končí se

Vodopád duhy nekonečna
A magie zlatostříbrná
Krása hvězd nikdy nedotčena
V niž bohyně nebe odívaná

Mezi hvězdami proud zlatý končí
Stříbrné jezero se chvěje
Tam nebeská bohyně tančí
A vlk zlatostříbrný navždycky vyje

Na Lunu a slunce jasné
Každým večerem i ránem něco se mění
Jedna svíce večer zhasne
Aby zas ráno rozžehlo ji světlo denní

Nevinná jako čistý jarní květ.
Nevinná jako vodopád diamantového štěstí.
Nevinná jako Modré oči Bohyně.
Nevinná jako zrození světa.
Nevinná jako oblaky plynoucí ohněm.
Nevinná jako zářící stín.
Nevinná jako hluboká mělčina.
Nevinná jako rozžhavený ledovec.
Nevinná jako mrazivá Sahara.
Nevinná jako černá kopretina.
Nevinná bez dechu.
Nevinná bez těla.
Nevinná stoupáš vzhůru.
Nevinná jako čistota Paní Nebe.
Jsi Paní Nebe.
Jsi Bohyně a Ona je Ty.
Jsme Jedno, nevinná květino.

Čas rozdal nám svoje karty
hrajem o chvíle lásky...
Někdy v mé duši
studený severský vítr vane
zlomený v tichý pláč
poraněné laně

Nosím své hrůzy v hlavě
z nočních přeludů a střípků snů
Sama ve svém vyhnanství z ráje
zde nikdo nehraje na šalmaje
jen vzdálená pobřeží nadějí
kde mlhy ulehají v závějích...

Mé srdce šeptá bláznivě
…věř a nalezneš...
Láska má kráčí ke světlu dne...
noc je překonána
temnota padá s černých drah
Znáte ten pocit když usídlí se strach?
...dlouhá pouť...

naděje někde uvnitř mě však žije
nic není jen černobílé...
Jen zmáhá mě melancholie
z deštivých dnů...
Snad je všechno mezi nebem a zemí
čas všechno mění i pocity v nás

Tíží mě i přitažlivost zemská
když chci létat...
Sen je někdy vzácná perla...
ale nebyla pravá
oceánu jsem ji odevzdala

Pravda mezi námi vyslovena...
podlomila kolena
Hlasy budí mě uprostřed noci
zanechají na duši bolestné stopy...
Kupujem si cestu do nebe
dnes však všechny obchody jsou zavřené

...Jen slavík smutně zpívá o růži...
na její trn se nabodl a krvácí
Bojím se že něco z nás se nenávratně vytrácí...

Z kroužků cigarety...
prostupuje bělostný opar něhy
...vzpomínám když líbal si mě mezi vzdechy....

zas té touze podléhám
touze milovat
cítit jarní vítr vát

….Zvoní telefon...

,,Volám jen abych řekl miluji tě“

..Teď prostě nejde opustit tě..ne po tom co si mi řekl..

Zeptej se slunce,proč svítí a hřeje
A dokáže donutit žít
Po jeho západu zní otázka „ Kde je ?“
V jeho paprscích chce každý být

Zeptej se větru, jak dokáže hladit
A být vánkem laskavým
Kdo propadl lásce, tak verše mu šeptá
Stává se kritikem nestranným

Zeptej se vody, proč svým objetím
Hořící srdce ochladí
Svým proudem odnáší smutek i slzy
Kdo se jí odevzdá, toho nezradí

Ale prosím neptej se
Proč Tě tolik miluji
Tolik slov na světě není
S Tebou čas utíká podstatně rychleji
Bez Tebe zbývá mi snění

Bílá pírka padají na zem
a ona si říká
,,Proč vlastně jsem?
Proč se na mě svět mračí,
a já jsme tak jinačí“?
Svá velká křídla položí
a masku svou veselou odloží.
Ona omluvit se jim chce
a říct jak moc je miluje.
Bolí jí srdíčko,bolí
a oni říkají ,,To přebolí,
taky tě milujem,to není lež
a milovati budem,tomu věř“!
I dívka zavzlyká a
po tváří se jí krade slza kulatá.
Už neslyší jejich hlas,
už nevnímá ani čas.
Stal se z ní anděl-
krásný,bílý
a opět nabyla síly.
Už netrápí ji bolest,
tohle byl už konec.
Nebo je to začátek,
její dlouhé pouti,
jenom její srdíčko,
už se tolik nermoutí?
Možná je to tak,
ale jediné co vím je to,
že tělo její bílé,
krví je nyní pokryté
a že její studená tvář,
už nespatří světla zář.

Pláču, jako jsem nikdy neplakala
A slzy tečou a zastavit se nedají
Jsou těžké jako železo a zároven pevné jako skála
Jsou lehké jako pírko vznášející se nad útrapami světa
A promočené jako tekoucí voda skrze skálu
Jsou modré jako slunce a žluté jako tráva
Jsou černé a bolavé a přitom lesklé a zlatavé

Ještě mám sílu plakat
Ještě mám sílu po dechu lapat
Ještě mám sílu usmívat se v slzách tekoucích
Ještě mám sílu podívat se na věci dech beroucí

A slzy tečou a zastavit se nedají
Jsou pevné jako skála
Zlatavé a přitom tak nebarevné
Připomínající odlesky bílých světélek
Černých nocí
Probuzených snů a odložených brýlí
Slzy, připomínající kapky ranního i večerního deště
Kdy si člověk říká, že chce polibek ještě a ještě!

A slzy tečou a zastavit se nedají.........

Čas rozdal nám svoje karty
hrajem o chvíle lásky...
Někdy v mé duši
studený severský vítr vane
zlomený v tichý pláč
poraněné laně

Nosím své hrůzy v hlavě
z nočních přeludů a střípků snů
Sama ve svém vyhnanství z ráje
zde nikdo nehraje na šalmaje
jen vzdálená pobřeží nadějí
kde mlhy ulehají v závějích...

Mé srdce šeptá bláznivě
…věř a nalezneš...
Láska má kráčí ke světlu dne...
noc je překonána
temnota padá s černých drah
Znáte ten pocit když usídlí se strach?
...dlouhá pouť...

naděje někde uvnitř mě však žije
nic není jen černobílé...
Jen zmáhá mě melancholie
z deštivých dnů...
Snad je všechno mezi nebem a zemí
čas všechno mění i pocity v nás

Tíží mě i přitažlivost zemská
když chci létat...
Sen je někdy vzácná perla...
ale nebyla pravá
oceánu jsem ji odevzdala

Pravda mezi námi vyslovena...
podlomila kolena
Hlasy budí mě uprostřed noci
zanechají na duši bolestné stopy...
Kupujem si cestu do nebe
dnes však všechny obchody jsou zavřené

...Jen slavík smutně zpívá o růži...
na její trn se nabodl a krvácí
Bojím se že něco z nás se nenávratně vytrácí...

Z kroužků cigarety...
prostupuje bělostný opar něhy
...vzpomínám když líbal si mě mezi vzdechy....

zas té touze podléhám
touze milovat
cítit jarní vítr vát

….Zvoní telefon...

,,Volám jen abych řekl miluji tě“

..Teď prostě nejde opustit tě..ne po tom co si mi řekl..

listeček z javora pomalu krouží ten kdo tě miluje a potobě touží

Rolničky slyším, slyším hlasy,
myslím si: Kdo to přijel asi?
Dlouho už neviděl jsem sáně,
a proto toužím dychtivě
podívat se zas jednou na ně,
pohladit koně po hřívě.
Však venku nikdo. Jenom vrána
do pola sněhem zasypána.


A slyším hudbu. Nechám všeho,
jdu přivítati neznámého.
Kdo je to? Slyším, někdo troubí,
housle se ozvou k tomu vráz
i basa, která zpívá zhloubi.
Nic, jenom tma a ticho v domě
opírají se silou o mě.


A v koši u psacího stolu
hryže si myška. My dva spolu
známe se dávno. Tiše vklouzla
tak jednou ke mně. Od těch dob
je pokoj stále plný kouzla.
Jen, prosím, neplaš, nerozzlob
tu přítelkyni malých dětí,
umí tak krásně vyprávěti.


Vždyť je to ona, myška malá,
jež s Kristem Pánem v seně spala
a viděla, jak Marie Panna
už dlouhou cestou umdlévá
a klesá k zemi uplakaná
na trochu slámy do chléva.
A viděla, jak s nebe rázem
andělé slétali se na zem.


A teď je u mne. Pode dveřmi
tou škvírou chodí ke mně, věř mi.
A od těch dob mi takhle hrají,
rolničky slýchám v tento čas,
okna mi květy rozkvétají
a s nebe slýchám krásný hlas.
Ne obyčejný, ale svatý,
když do tmy ráno vyjdu vraty
a spěchám sněhem na roráty.

Pondělí

Já jsem Květa, děva lepá,
můj manžel má jméno Pepa.
K půvabům mým je však slepý
ve dne v noci v práci dřepí.
Prostě se jen v práci fláká,
tak mne pokec silně láká.

Přezdívku mám přímo skvělou:
Tady Myška! Kluci, helou...!

Ozval se mi chlapů ranec.
Nejvíc mě však láká Kanec.

Úterý
Zas jsem byla na Atlasu,
Kanec chválil moji krásu.
Jen co padlo slůvek lásky!
Žádný kecy, žádný zkazky,
vyjevil mi city svoje,
na oplátku zvěděl moje.

Středa
Kaneček má mluvu jemnou,
dvě hodiny tokal se mnou.
Oznámil mi zprávu cennou:
rozvede se se svou ženou!
Jakýpak s tím saky paky:
rozvedu se s Pepou taky!

Čtvrtek
S Pepou bude proces krátký.
Vše je v rukou advokátky.
Večer potom, v nočním času,
kecám s Kancem na Atlasu.
Po třech pivech jsem jak dělo,
toužím poznat jeho tělo.

Pátek

Překonávám těžkou krizi:
do práce ať Pepa zmizí!
Jen opustil naši sluji,
na Atlas se připojuji.
Pod zámkem mi Kanec znova,
šeptá hrozně krásná slova.
Ještě v noci žehlím blůzku.
Zítra máme totiž schůzku!

Sobota

Máme sraz na Václaváku.
Kanec přijde v šedým saku.
Navíc bude držet růži.
Vzrušením mám husí kůži!
Pak ho spatřím. Třeštím oči.
Mrtvice snad po mně skočí!
V tu ránu se vzteky klepu,
před sebou mám svýho Pepu