Jen tak

*************
Sněhová královna si poskládá
z vloček korunu
pak vládne krajině z ledového
trůnu,
rozhlédne se kde bílo není
tam se hned dá do sněžení.

Ježíšek,ten si třídí psaní
a nestará se vůbec o sněžení,
říká si,
proč jenom na mně záleží?
A rád si trochu déle
v jesličkách poleží.

Tak vstávej,andělé ho budí
na vánoce se ani trochu nenudí,
loutny si ladí,cukroví pečou
proč jim,
ty vánoce tak rychle utečou?

Tak aspoň přání ať každému
se splní
potom se královno dej zase
do sněžení.
..............................
..............................
Já vím že je ještě měsíc čas,
ale ten uteče,ani nevíš jak.

Tak šťastné a veselé
...

Poruč srdci, aby zapomnělo, když krvácí.
Poruč mu když křičí, ba dokonce pláče
a umírá touhou po druhé srdci,
které mu bylo vyrváno násilím.
Ten Amorův šíp je totiž, příliš hluboko
Zabodnutý, na to, aby šlo zapomenout tak rychle.
A každá vzpomínka, je vlastně špetka soli,
která se sype pomalu, ale jistě do čerstvé rány.
Co myslíš, co ti odpoví když se zeptáš jak se cítí?
Zkus hádat.
Ty to přece víš.
Nic neřekne, jen bude tiše trpět,
a žalem krvácet dál.

Na máchův máj vzpoměl jsem si zas,
když přišel květen – lásky čas.
Však letos nezní tu hrdliččin hlas,
to já řvu kolem jako ďas.

A báseň píšu zmámen tvým světem,
snad může za to i ten i ten květen,
já do tvých vlasů jsem teď vpleten,
a připadám si něžně spleten.

Jsi jako víla ozdobená lilií,
a já tě měl tak blízko na chvíli,
snad vánek větru rozptýlí,
ten pocit kdy láskou jsme tak opilí.

Opilí láskou nepotřebují záchytku,
spíš přes ploty lezou pro kytku,
na lásku myslí i ve fitku,
a srdíčka kreslí na omítku.

I když jsou vzhůru, tak stále sní,
a lehce vzdušné zámky staví,
když potom v objetí spolu tkví,
čímž zhmotnění svých snů slaví.

S čím dodnes hráli bylo jim jedno
v balíčku karet teď sahají pro eso,
a láska už není podstatné jméno,
odteď je navždy láska sloveso.

Na chvíli mít tu moc zvládnout pár zázraků,
napsala bych pro Tebe červánkem do mraků,
že tebe miluji, vryla bych do nebe,
ať všichni vidí, že žiju jen pro Tebe.
Večer bych pohrála si s tou hvězdnou oblohou,
poskládala jen pár hvězd v souhvězdí nás obou.
Slunce bych sebrala a tiskla ho v ruce,
pak vrátila ho zpátky, však ve tvaru srdce.
I dešti bych poručila, jen pro Tebe, z lásky,
aby Tě nesmočil, jen hladil Tvé vlásky.
To vše bych, lásko má, udělala pro Tebe,
však neumím zázraky, dávám Ti jen sebe…

Pozorovala jsem roztančenou louku,
plnou motýlů..Slunce hřálo mi do kroků,
v té hudbě ticha - celý svět dýchá
Však můj dech, tajil se..
Když paprsky se třpytily na hladině,
tak klidné, že mou bolest ta krása pohladila..

Šla jsem cestou mezi stromy, jakoby mě objímaly
Já jejich lásku jim vracela v úsměvu zpět..
Můj Bože, jak krásný je tento přírody svět..
Pak slzy v očích se mi leskly..dojetím..
Cítila jsem, že velké město bylo mi prokletím

Na té louce..kde tančily víly s motýly,
kde vážka mi na ruku usedla beze strachu..
Kde mé srdce i duše zpívaly..píseň tichu..
Děkovala jsem za každý další nádech..
Děkovala jsem za to, že po všech bolestech,
kdy i smrt byla blízko..stále ještě žiju..

Když pak měsíc rozsvítil černou tmu..
Když pohledli jsme si opět obě do tváře..
Zjistila jsem, že již nezapadám do toho scénáře
V přírodě našla jsem opět pravdu svou..

Někdo v dálce na flétnu hrál píseň radostnou...

Nakreslím si tvoje dlaně,
jako malé plaché laně
chvějí se jak spadlý list.
Pokouším se z nich jen číst... Zda nás láska někdy potká,
nejsem smutná ani krotká,
chci se napít ze rtů tvých.
A vznášet se v oblacích... Nepláču, já nejsem malá,
hledám lásku, co je stálá,
marně bloumám ulicí.
Marnost žití na líci... Štěstí přijde, vím to jistě,
navštíví jen lidi čisté,
Rdím se, šeptám:
"Neblázni."
Touha srdce rozezní... Mácha se jen mlčky dívá,
co se v našich očích skrývá,
vždyť po dlouhá staletí.
Láska, to je objetí....

Z houfu odlétly dvě malé sýkorky
nalezly v sobě zalíbení
I v ptačích srdíčkách láska se usídlí
stále za sebou poletují Do hustých větví jedle zalétnou
v zobáčku vždycky něco mají
A jejich měkoučké hnízdečko lásky
vajíčky s tečkami již se plní Sýkora koňadra devět jich zahřívá
roztáhlé křidélka, na nich sedí
Ve fráčku barevném přiletí sameček
na svoji milou s láskou hledí Až se jim vyklubou holátka májová
nastanou perné dny krmení
Přesto, že stokrát každý den vylétnou
stále zní zobáčků klapání. Pak přijde den, den ptačího loučení
kdy malé srdíčko rodičů zabolí,
že z hnízda ta jejich ptáčata odlétají.

Když zamračí se nebe,
od noh nás zebe,
jinovatka trávu pokryje,
listy, stromy a keře jí pokryje.
když slunce vychází později
a zachází dřívěji,
když se na nás z nebe sesype,
pár vloček mrzutě,
když na oknech si mráz kreslí obrázky,
na hřištích rozjedou se skluzavky,
když brusle a lyže opráší se,
sáňky namaží se,
když začínají být stavění sněhuláci,
a když nasadíme si kapuci a čepici,
tak to je jasné znamení že zima,
se zase po roce dostavila.

Co nejde říci,
zkouším si psát.
Jak umět povědět,
že tě mám rád.
Víš, táta mě to neučil.
jak zvládnout city v hrudi.
Jak klukovi v pubertě,
naznačit, že hrdi,
...že hrdi bývaj otcové,
co kluk jim v chlapa roste.
...Chápou svoje otce,
to je synu prosté.
A bojí se chválit,
to moc dobře vím.
V tomhle knihy nepomohou,
neřeknou co s tím.
Tak snad vnímáš to děkuju,
co naučils mě říkat.
Snad máš ke mě blízko
a do smrti se budem stýkat.
Pak, až ti rozum dospěje,
a potkáme se zas...
řekneš...jdeme na pivo....
já ti dlužím čas.

Velebný pane já líbal ženy,
ach hochu tvá duše je pustá,
tys líbal ženy na jejich ústa ??
Pravdu otče, pravdu díš,
já líbal přec jen trochu níž...
Synu, tvá duše je padlá,
ty líbal jsi ženu na její ňadra?
Pravdu otče, pravdu díš,
já líbal přec jen trochu níž...
Synu, tvá duše aš propadla hříchu,
ty líbal jsi ženu na jejím břichu??
Pravdu otče, pravdu díš,
já líbal - však přec jen trochu níž...
Ach synu, spasit tě běda,
ty líbal jsi ženu na to, nač sedá???
Otče, já přiznávám to bez obrany,
já líbal jsem ženu, však ze druhé strany...
Tož to nezhřešil jsi synu milý,
ba spasen jsi na léta,
neboť to, cos líbal, toť kolébka světa.
Budiž ti odpuštěno a nyní jdi s Pánem,
líbej dál, já líbal též,
na věky věkův - AMEN.

Kdyby zrovna stýskalo se mi po tobě?
Pod olivovým hájem procházet se sama
Jako smutná, mořská panna.
Hledám pochopení v příštích minutách s tebou,
Ty však za roky až staletí budou.
Vidím Tě v měsíci i hvězdách samých,
Možná pochopíš tu moc nocí temných.
Když měsíc osvítí písčitou pláž,
Mě už dávno ve své náruči máš.
Ruce mě sevřou, tvé oči zasvítí,
Nikdy jsem nespadla hluboko do sítí.
Láska mě pohltila jak tekuté písky,
Ještě mi nikdo nebyl tak blízký.
Až zas slunce ráno vyjde a obloha se rozední,
Ani zítra nebude náš společný den poslední.

Prosím Tě pěkně, řekni mi příteli:
"Co je to láska?"
Vědci a učenci odpověď neměli,
těžká otázka...
Láska je víc než písmen pět,
co děti umí psát...
Láska je síla, co mění svět,
a zázrakem se může stát...
Láska je nejkrásnější vůně,
i jasmín jí závidí...
Od lásky také srdce stůně,
a duše se zastydí...
Láska jsou andělů křídla
a titánů mocná síla...
radosti i štěstí zřídla,
největší srdce díla...
Láska je jako kytička,
na zahrádce dvou lidí...
Nejdřív je malá, maličká,
jen věrní růst ji vidí...
A v růži vyrůst může,
společnou lidskou pílí...
Snahou ženy a muže,
je mocnější a sílí...
Ze všeho nejvíc je to tvrdá dřina,
na podzim, z jara, v zimě, v létě...
bez práce jen v srdci dřímá,
když se však činíš, krásně kvete...
A proto příteli milý,
i Tebe ať láska provází...
Věnuj jí čas i všechny síly,
pomáhej jí z nesnází...
Není jen slunce, já to vím,
a i když příjde mraků pár...
miluj celým srdcem svým,
věř, je to vzácný dar...
Pokud ji nemáš - to se stává,
hledej ji stále dál a dál...
Pro každého je jedna pravá,
není zván moudrým, kdo to vzdal...

V časech dodrých i zlých,
pořád jsi se mnou.
V čase dobrých i zlých,
Tvé ruce mě vedou.
Chráníš mě vřelým objetím,
chce se mi plakat dojetím.
Vracím se ráda do náruče Ti zas,
drží nás láska co roste v nás.
Jsi anděl,
co mé srdce si vzal.
A na oplátu z lásky,
to svoje mi dal.

Mrazivým ránem
kráčí si jistí
necítí pod sebou
pelíšky z listí.Dva těžké mraky
spustily mžení
krása co byla
už dávno není.Brouzdal ses listím
teď už jen kaluží
slunce své paprsky
na dlouho zadluží.Krok tvůj je mokrý
prší ti na tělo
suchého místa
by se ti zachtělo.Skončila noc
nepřišlo ráno
zahlédnout slunce
není nám přáno.

Tečou ti slzy po tváři
a život tě mrzí.
Tečou ti směrem dolů
a ty se díváš na horu.
Díváš si směrem ke hvězdám
a já se potobě tiše ptám.
Hvězdy blikájí nad tebou
a hroutíš se tmou.
Tvé tělo obklopuje tma,
dívá se na tebe vědma.
Vědma ví o tobě,
ale ty nevíš o sobě.
O mě taky nevíš,
tiše se divíš.
Já brečím kvůli tobě
a cítím slzy na sobě.
Slzy kapají
a na nic se neptají.
Slzy tečou mě,
já říkám: " Miluji tě."

haloo kdo je to tam volá mně sám řída prý můj prospěch studentu gymplu neodpovida že jsem děsnej flákač prospěch můj je bída pokud mi teda nekdo nenapovida polevim ze svejch otáček pohoda klídek a taháček půl dne bravíčko číst a pak cigáro pohoda klídek a leháro nejspíš sem jenom línej čím dál víc.. neřešte to profesore já jsemsem připad ztracenej doufám jen že z toho nejste vykolejenej dám vám jednu radu profesore k nezaplacení neřeště to profesore tohle nemá řešení ...a mám prý nechat těch svejch vytáček a začít se trochu otáčet přestat taháky psát zahodit cígáro samý šrocení žádný leháro , protože sem pry linej čim dal víc volají mé jméno už mi blednou tváře mám se prý hned dostavit do ředitelské kanceláře řida mi řek že usměv mi zmizne z moji tváře jen co rodiče mu kouknou do diaře spiše se mám tvářit neštastně studium prý totiž zřejmě skončím předčasně ve škole nic nevím a pohoršuju okolí takže čekám konec ale mně to vůbec nebolí vícemeně se to dobře vyvíjí život je návykovej a někdy zabíjí ...

Tvá duše je jak nejčistší lilie
je jako nejkrásnější květ.
Tvá duše je bílá orchidej,
neviděl hezčí svět.
Tvé srdce je plné lásky
je krásné a zářivé.
Můžu říct bez nadsázky
že je jen pro dobro stvořené.
Jsi nejkrásnější květ
ty jsi mým andělem strážným.
Nedíváš se někdy na svět
pohledem příliš vážným.

Všude kolem tma, mír a klid, jen Měsíc mi svítí do oken, jeho propůjčená záře putuje až k mému srdci. Občas proletí kolem tajuplný vládce noci, jeho let je tichý, jako let soví královny. V nejhlubší bezvětrné noci mě vyzývá na dalekou cestu za dobrodružstvím. Mám ho následovat? Mám poslechnout touhu duše? Je nedočkavý, neustále se přibližuje a zase vzdaluje, aby se vrátil k něžnému tanci s okouzlující partnerkou. Nemohu odolat. Už stojím na okenním parapetu. Bojácně vykračuji do volného prostoru. Nemám strach z gravitace, ta teď není, ale bojím se výšek, vždyť zase budu muset dolů. Jenže ta chvíle, ta zázračná chvíle, má cenu tisíce pádů.
„Už jdu,“ vyslovím a v lehké noční košili vykročím vstříc nočnímu tanečníkovi. Někdo hraje na housle, krásné tóny mi opět rozbuší srdce. Nabídl mi tanec. Snad nevidí, že se červenám, když jeho uhrančivé oči zaplály citem a očekáváním, jenže jeho srdce nepatří mě. První nerozhodné krůčky se rychle mění v jisté čarovné kroky, které mě donesly až za samotným pasáčkem hvězd.
Tajemný tanečník se vrátil za svou princeznou. Housle hrají dál, moudrý Měsíc se usmívá a neustále sleduje noční dění. „Dobrý večer,“ řekne nesměle a mrkne na mě stydlivýma očima neznámý kouzelník. „Pojď se mnou.“
Ruku v ruce plujeme teplou nocí, hvězdy se na nás šklebí, občas dodají úlisnou poznámku. Doplujeme až k vysoké borovici za vesnicí, posadíme se jen tak ve vzduchoprázdnu. Opřu si hlavu o jeho rameno a z očí se začnou kutálet slzy štěstí, jemně mě prstem pohladí po horké tváři, neposlušné vlásky vrátí za ouško, kam patří, zachytím jeho pohled, nakloním se k němu, on ke mně, znovu mě pohladí po tváři, a potom mě jemně políbí na toužící rty. Další slza pomalinku stéká po šťastném obličeji…
Jsem zase zpátky, sedím na okně, oči přivřené po krátkém spánku, všechno byl jen sen, jen odněkud stále zpívají housle a netopýří pár dál zamilovaně krouží pod pouliční lampou.

Kdysi dávno žili dva motýlci na paloučku políčku u lesa. Jeden se jmenoval „Očko“ podle svých nádherně a nápadně zbarvených skvrnek na uhlazených křidýlkách a druhým byla motýlí slečna „Bělinka“, měla zářivě bělavá křidélka a při jejím letu se zastavoval dech…
Očko byl z hraběcí rodinky „Otakárků“ a Bělinka“z buřičské rodiny bělásků, kteří byli všem pro smích a zlobu, tím, že se přiživovali na cizí práci. Stavěli si domky na zelných polích, kde se stále jen krmili, a proto je neměl nikdo rád… Avšak Očko byl jiný, byl to dobrodruh, který se neřídil pravidly svých blízkých a poletoval si radostně krajinou. Jednoho dne potkal Bělinku, jak si prohřívá křidélka na květu pampelišky. Slunce zářilo a ona v barvě květu zdobně vyhlížela směrem k němu. Motýlek se nám okamžitě zamiloval. Dělal na ni oči a kroutil tykadélky, Bělinku zaujal tak svým vzhledem a pohledy mu oplácela.
Z neškodných pohledů se stala láska jako trám, ale nepřáli jim jejich rodiny, které o sobě nemohli ani slyšet. Dovedli náš mlaďounký párek motýlků až k rozhodnutí utéci, nebo se vzdát. Vybrali si tu horší možnost, řekli si sbohem…
Po určité době se setkali ( v říši broučků to bylo pár měsíců) a oba byli už staří. Avšak oba motýlci zůstali stále sami, na svoji lásku nezapomněli. A když se teď vrátili zase k sobě, již po smrti svých rodičů, byli natolik staří, že zemřeli v obětí na listu oné pampelišky, na které se tehdy seznámili. Slzičky v očích měli, ale byli konečně spolu….
Proto pokud někoho milujete, nedejte na cizí řeči a nechte se unést láskou, dokud to jen jde, nechcete skončit jako motýlci…

Daleko od našich domovů, uprostřed lesů plných rašelinišť, se tiše rozprostírá jezero. Mezi stébly trávy vyčnívajícími v jiskřící se vodě odrážející smaragdově modré nebe, na kterém sem tam propluje sněhově bílý obláček a hned zase zmizí jako nadýchaná pára, jde vidět dva zvědavé dlouhé krky bílých labutí.
Šla jsem cestou vystřiženou jako z pohádky. Malé smrčky v popředí velkých borovic, obsypané drobnými lišejníky. Spadlý kmen se stal mou překážkou.
Vůně zeleně syté barvy mě lehce polechtala na duši. Pod nohama cítím vodou nasáklý mech, každým krokem se blížím ke břehu mlhavým závojem zahaleného jezera. Nemohu opomenout jasně zářící barvy podzimu. Výrazně červená mě jakýmsi způsobem zahřívá spolu se žlutí, cítím klid. Čistě bílá stvoření připomínající perly, jakoby tančila mezi tou krásou. Když už stačilo jen natáhnout ruku, abych se mohla dotknout těch hedvábných per, jen kousek... Připomnělo mi to chtivost lidí, která je nekonečná. Města, auta, každý bojuje pro svou potřebu, ne-li nadbytek něčeho.
Ale bylo mi dobře, když jsem si uvědomila, že naštěstí jsou na zemi ještě místa, kde lidská touha nepanuje. Kde nežije nenávist a soutěživost. Toto místo je plné dobré energie, lásky a čistoty. Je to domov dvou skromně žijících stvoření, která jsou spolu celý život. Bytostí plujících spolu den co den, rok co rok... po mělké hladině svého domova. Je to jezero dvou labutí.