Pro poučení
Život nám často klade klacky pod nohy, aby nám ukázal, jak trnitá je cesta životem. Však každé zakopnutí nás vlastně vede po té klopýtavé cestě.
A každé to klopýtnutí popostrčí.
A lidičkové našli mnoho krásných slov, jak ta klopýtnutí zvěčnili pro další generace.
Tak sem pište lidičkové věty, co Vás vedou životem !!
Komentáře
Přehled komentářů
Vyjela jsem na procházku, hledat krásu nebo lásku. Náhle, snad se nepletu, první kapka v úpletu. Projela jsem kolem stromu, byl už starý, vzhledem k tomu, že stál křivý, bez listů, věren tomuto místu. Potkala jsem pírko ptačí, kroužilo, což volnost značí, natáhla jsem vzhůru dlaň, ulétlo mi v širou pláň. O kousek dál blízko skruže, zavoněly mi vstříc růže. Královnou jsou, řeknu vám, květy jako drahokam. Kapky deště zhoustly náhle, křoví v cestě, zvuky táhlé. Voda po tváři stéká, přede mnou šumí řeka. Do svetru mne vítr halí, škoda, že už nejsme malí. Kamínek do louže vlít´, zkouším kapku uchopit. A tak zmoklá na rozcestí, držím v dlaních mokré štěstí, krásná vlastním úsměvem, citem, láskou a zpěvem. Někdy třeba duha značí, jak málo nám k štěstí stačí. Není třeba slézat horu, jen jdi přímo, až k obzoru. Nech se omýt trochou vody a dej snění víc svobody. Pak jde všechno vážně snáz, vždyť je kolem tolik krás. Potkala jsem štěstí v dešti.Nemohu než složit dík, příroda je kouzelník.
Úvaha o LÁSCE
(............., 12. 10. 2009 16:53)
Co vlastně slovo láska vystihuje? Co to znamená? A jak je možné, že jedno jediné slovo dokáže říct víc než tisíce vět? Čím je tak zvláštní a proč jsou kvůli ní lidé šťastní i zklamaní. Přináší bolest i radost. Slzy i úsměvy. Milióny a snad i miliardy srdcí jsou díky ní na světě. Život už od pradávna vznikal jen a jen z lásky. Z toho citu, který se zcela liší od ostatních. Láska může být laskavá i nemilosrdná, neopětovaná i oboustranná.
Jednou rozbuší každé srdíčko a pohladí každou duši. Někomu trvá déle než ji najde a někdo ji pozná už v raném mládí. Záleží jen na nás a na osudu, jak nám cestu předurčil. Jak si vlastně lásku představujeme? Je to snad růže, jenž může kvést a vonět nebo zvadnout a uschnout? Nebo ji vidíme jako hvězdičku na noční obloze, která svítí jasným světýlkem dlouhé roky a možná i staletí či tisíciletí? Ale i ona může jednou vyhasnout. Ne, ani jedna z těchto představ není skutečnou láskou. Tu najdeme jen v srdcích. Vidět je všude kolem nás, stačí se jen pořádně rozhlížet. Tamhle jde babička s dědečkem a dívají se na sebe šťastnýma očima. A tady vedle sedí na lavičce mladá zamilovaná dvojice. Drží se za ruce, dívají se jeden druhému do očí a pak se dlouze políbí. O kousek dál jde maminka, tatínek a vezou kočárek. Ti už taky vědí, co je to láska a nedají si jí vzít. Je jí tu tolik a i přesto chodí po světě lidé, kteří se nemohou dočkat. Není to nespravedlivé? Samozřejmě že je, ale co je v životě spravedlivé? Vše se musí brát s nadhledem a třeba ji jednou najdou. Ale i tak je nádherný pocit, když se vám v mysli honí tisíce představ a myslíte jen na jediného člověka. Nemůžete se dočkat chvíle, kdy ho opět uvidíte. Přemýšlíte, co byste mu řekli. Ale když ten vymodlený okamžik přijde, stojíte a díváte se do prázdna neschopni vyloudit ze sebe jediné slůvko. Čas jako by se najedou zastavil a nic kolem neexistuje. Cítíte jen silné bušení srdce, rychlý dech. Toto by přehlédl jen hlupák. Láska je něco tak živého a zároveň neskutečného.
Pokud je to skutečný hluboký cit, nejste schopni myslet na nic jiného než na osobu, která vám uloupila polovinu srdce. Hlavou vám prolétávají vzpomínky na dobu, kdy jste s ní byli. A poté zase dokola a ještě jednou. Už nevíte, co s tím? Není nějaký způsob, jak zastavit její šíření dřív, než vás doslova celé pohltí? Jak se jí zbavit nebo aspoň oddálit? Bohužel tahle krásná choroba patří mezi nevyléčitelné. Jestli je ale naplněná, klidně se jí poddejte a nechte se unášet vědomím, že nejste sami.
................
(............., 12. 10. 2009 16:53)
Jenže, když vám přináší jen samé zklamání, je lepší zkusit zapomenout. Při této léčbě záleží jen na vaší duši, jak moc je silná. Sesbírejte všechnu sílu až z konečků prstů a pusťte se do odvykací kůry. Každopádně je jisté, že nemoci, tak krásně pojmenované, podlehneme všichni. Někdo dříve, jiný později. Každý si zažije ten pocit, kdy nevíte jestli plakat nebo se smát. Krev uvnitř vře a cítíte jako byste měli každou chvílí vybuchnout. Najednou zase mrznete a nevíte proč. Duchem jste nepřítomní a všichni vám to vyčítají. Nežijete v reálném světě, ale ve svém vlastním. Vytvořili jste si v něm svou budoucnost. Vznášíte se nejmíň sto metrů nad zemí. Vzpomínáte na minulost, přemýšlíte o tom, jaké by bylo kdyby….Je to něco tak úžasného. Škoda jen, že se to dá zažít jen jednou za život. Všechno kolem je zakryto růžovou mlhou, která nepropustí žádnou špatnou věc. Každý z nás prožívá lásku jinak, ale příznaky jsou stejné. Věřte nebo ne, ale tento cit ovlivňuje i to, jak celkově vypadáme a jak nás vidí ostatní. Šťastně zamilovaní jsou už na první pohled krásní, naproti tomu zoufalí vypadají bledě a nezdravě.
Objasnil jsem tedy význam slova láska? Bohužel, ale ne. Jak už jsem na začátku řekl. Je to jediné slovo, které nelze slovy vyjádřit. Ale jedno vím jistě. Když se poprvé objevila, byl to začátek života. Nemůžeme ji druhému dokazovat jen řečmi ale hlavně svými činy. Uvnitř každého z nás je uloženo semínko citu, které jen čeká, až ho zalijeme kapkou naděje a lásky. Potom vyklíčí a vyroste z něj skutečný hluboký cit, zůstane uvnitř a nikdy nezmizí.
osud
(..............., 8. 10. 2009 8:23)
Myslím, že my všichni jsme se už někdy zamysleli nad tím, co je vlastně Osud... Já nyní vnímám osud především jako hybnou sílu v mezilidských vztazích. Třeba jestli mi Osud dovolí potkat člověka, kterého mám ráda... Nebo jestli dovolí lidem okolo mě pochopit mé nálady, mou povahu, mě samotnou.
Ale co je vlastně Osud? Není to jen jedna velká Náhoda? Nebo velká souhra Náhod? Možná na tom mají podíl myšlenky všech lidí kolem mě, právě ty myšlenky, které neznám. Nedávno mi jeden člověk napsal, že lidský život je hra kostkami: když nepadne ti, čeho bylo zapotřebí, tož naprav uměním, co padlo náhodou... Ano, do jisté míry snad... Ale nemohla jsem souhlasit úplně. Což je lidský život vážně řízený tak velkou náhodou? Mě potom napadlo přirovnat život k šachu. Ke hře, ve které sice nevíte, co udělá soupeř, ale mnohé můžete ovlivnit vlastní vůlí, vlastním rozumem nebo vlastní hloupostí. Existuje také pěkný citát, který říká „cokoli ti Osud dá, to snášej a zvítězíš nad ním“. I tohle se dá považovat za pravdu. Já ale nechci útrpně snášet rozmary Osudu. Pokud se mi něco nelíbí, budu to snášet, ale jen tehdy, pokud to sama nedokážu změnit. Pokud bude šance na změnu, budu bojovat. Je to v podstatě kombinace dvou výše zmíněných citátů... Jen je někdy problém v nechápavosti druhých...
Ano, narážím na naše protějšky, které mnohdy neumí nebo nechtějí chápat naše problémy. Někteří pochopí problém i z lehkých náznaků, dalším musíte říct, kde je problém. A potom je několik takových, kteří to nepochopí ani když už to jednodušeji vyjádřit nejde... Ale co když už potom nemáme sílu jim to dál vysvětlovat? Většinou asi následuje radikální řešení... Ne, opravdu to takhle dál nejde, musíme jít každý svou vlastní cestou... Jakou roli že v tomhle sehrál náš přítel Osud? Poměrně velkou... Nejprve zařídil, že jsme se vůbec potkali, potom nám ukázal problémy a nakonec zajistil nechápavost protějšku... Proč tohle všechno milý Osud dělal? Buď u něj máme nějaký vroubek a proto nás nemá rád nebo má pro nás nachystaného někoho, s kým nám bude skutečně dobře. A potom je ještě jiná možnost – chtěl nám dát velkou lekci (a povedlo se mu to...). Možná už přítel Osud toho člověka vidí někde v naší blízkosti, možná ho vidíme i my jen si nejsme jisti, jak to celé bude dál... Jednou se taky může stát, že kvůli Němu zůstaneme osamělí a smutní...
Potom však nastupuje právě Náhoda, věrná přítelkyně Osudu. Tahle Náhoda nám ráda do rukou pošle někoho, kdo nás pochopí a bude nám rozumět... Ale proč? Proč se Osud a Náhoda tolik angažují v našich vztazích? Je to snad tím, že naše vzájemné vztahy nezávisí jen na nás, ale i na lidech okolo? Nebo je to proto, že do druhého člověka nikdy úplně nevidíme? Nebo jen z toho prostého důvodu, že pro nás tihle dva souputníci mají někde nachystaného ideálního partnera? Možností je spousta, jak mohou vědět, kdo je ten pravý? Tohle je doména Náhody... Je to věčná a zručná čarodějka bez které by byl svět příliš předvídatelný a tím pádem i nudný... A Osud by neměl co dělat....
Co je tedy Osud? Souputník Náhody napravující to, co Ona zašmodrchá, pomáhající setkání... Věčný přítel i protivník... Je nutné se mu postavit i snášet jeho vrtochy....
city...
(................, 8. 10. 2009 8:15)
Co to jsou city? Je to něco, s čím se člověk v průběhu života učí žít, anebo je to něco, co si každý z nás musí prožít? Přemítám, jestli jsou lidé schopni přežít bez pocitů, bez lásky a bez přátelství, ale taky bez nenávisti a bez hany, nebo beze studu v duši? Myslím, že něco takového by bylo nad lidské síly. Každý z nás se přeci někdy za sebe styděl, nenáviděl někoho, možná i vášnivě miloval, každý z nás toužil zabít nenáviděnou osobu, ale budiž. Nenávist je vášnivý cit.
Bez emocí by se z nás brzy staly zamlklé osoby skrývající se za maskami soch. Bezvýrazné schránky něčeho, kdysi tak krásného a plného života, bloudící po ulicích, neznaje konce…
A tak to je. Nic nikdy nekončí, ani láska, přátelství, štěstí, veselost, ani zloba, nenávist a pomstychtivost.
Možná, že život nikdy neskončí, nebo snad ano? Třeba je život jen další částí nesmírně dlouhé cesty, plné překážek a hranic, kterou musíme jít a překonat, než se setkáme v Ráji.
Třeba opravdu nic nekončí, ale kdyby ano, tak každá cesta životem v nás nechává nezahladitelné stopy… nejsou vidět, jsou totiž v srdci...
proč ženy pláčou...
(..............., 6. 10. 2009 16:33)
Malý chlapec se zeptal maminky:
„Proč pláčeš?"
„Protože jsem žena," odpověděla mu.
„Nerozumím!" odpověděl syn.
Jeho máma ho jen objala a řekla:
„A nikdy ani neporozumíš."
Později se chlapec zeptal svého otce:
„Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?"
„Všechny ženy pláčou bez důvodu," bylo všechno, co mohl otec odpovědět.
Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.
Nakonec zavolal Bohu a když se dovolal, zeptal se:
„Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce??"
Bůh odpověděl:
„Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná.
Stvořil jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa,
ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí.
Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí,
které častokrát zažije od svých dětí.
Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže stále pokračovat,
i když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu i přes choroby a únavu, bez stěžovaní si.
Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy,
když ji její dítě hluboce zraní.
Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela i s jeho chybami
a vytvořil jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce.
Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad.
A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní a která je jen a jen její,
aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla.
Na tu slzu má opravdu právo, nikdo nevydrží bez slova tolik jako žena!
Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu jakým si češe vlasy.
Krása ženy musí být v jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci, místu, kde sídlí láska.
Život není peříčko
(..............., 2. 10. 2009 8:54)
Za dobu
, kterou na této planetě strávíme, nás potká mnoho těžkých chvil. Některé se zdají nezvladatelné a připadá nám, že lepší už to nikdy nebude a je konec
. Ale uplynou dny, týdny, měsíce, někdy možná i dlouhé roky a my si uvědomíme, že se zase umíme smát, že dokážeme přežít den, aniž bychom se utápěli v sebelítosti a slzách a vidíme nějakou naději na zlepšení. A podle dalšího velmi moudrého rčení "Co tě nezabije, to tě posílí!" se náš život odvíjí dál. Každá ztráta, ať už zklamání z první lásky nebo ztráta milovaného člověka, nám dodá vnitřní sílu a na další situaci jsme už mnohem lépe připraveni, neboť se dokážeme poučit ze svých chyb. Je pravda, že existují lidé - i já jich pár znám - kteří mají vše. Jsou zdraví, bohatí, úspěšní, mají úplnou rodinu, osobu, která jim poskytuje bezpečí a miluje je. Mají prostě vše. Ale ruku na srdce - jsou tito lidé doopravdy štastní? Asi ne. Takový život by mě bavil, koneckonců koho ne, ale...jak dlouho? Člověk, jenž pozná, co je to beznaděj a opravdový strach o někoho blízkého, si všech denních maličkostí a úspěchů váží mnohem víc... A co z toho vyplývá? Že starosti musíme brát jako součást našeho života, stejně jako vzduch, který dýcháme a i když si mnohdy myslíme, že lepší už to nebude, věřte mi, že jednou zase nastane den, kdy se budeme umět smát a v tom černém smutném nitru zase vysvitne slunce.
KRÁSY RODNÉ MORAVY
(.........., 1. 10. 2009 9:58)Každému z nás se pod tímto pojmem si každý z nás vybaví něco zcela odlišného. Někomu se zjeví roubená chaloupka, někomu barokní stavba, jinému třeba příroda. Ale mně se vybaví moje rodná nádherná víska a mé dětství, co jsem zde prožila. Přírodu mám ze všeho nejraději. Právě tu stojím a koukám do okna – neodolám a musím si vyjít na procházku, protože dnes je obzvlášť nádherně. Sluníčko krásně svítí a je teplé a voňavé čtvrteční ráno. Všechno kolem krásně kvete a ptáčci vesele cvrlikají nádhernou písničku. Vezmu svého psa Bárta a jdeme na procházku. Utíkáme na zahradu a oběma se nám rozbuší srdce – ta nádherná příroda! Přichází jaro a vše je v plném proudu a příroda se probouzí ze zimního spánku. Všechno nádherně kvete a včelky sbírající pyl poletují okolo. Neodolám a musím navštívit i moje nejoblíbenější místo – nedaleký lesík. Vyvolává ve mně vždycky hodně vzpomínek. Když jsem jako malá holka s dvěma culíčky poletovala po lese a hledala hříbky, abych mamince udělala radost. Les miluju od malička. Když vejdu do lesa, do nosu mě cvrnkne krásná vůně jehličí a les začne hrát krásnou, i když tichou melodii. Ptáčci zdraví svým cvrlikáním na pozdrav, vítr ševelí. Mám ráda i les, když se jeho vlády chopí podzim. To se celá příroda změní v neuvěřitelně pestrou paletu barev. Když vyjdu z lesíka, dojdu na louku. Zde si sednu do voňavého koberce z trávy a právě rozkvetlých kytiček a vzpomínám na ty časy, když jsem ještě byla malé dítě. To jsem si lehla do vysoké vonící trávy. Tam jsem dokázala dlouhé hodiny ležet, dívala jsem se na modrou oblohu, která měla barvu blankytu, nebo jsem honila motýly, poletující z květu na květ. Trhala jsem kytičky, na který se ještě někdy třpytila rosa, pletla jsem si z nich věnečky, které jsem pak nosila na hlavě. Otevřu oči, ale i přesto se mi zdá takové, jako za dob mého dětství. Nasbírám pár kytiček a nesu je k nedalekému obrázku panny Marie. Vracím se domů úzkou pěšinkou a cestou natrhám pár kvítků i pro maminku do vázy. Cestou míhám bublající potůček, který ve mně vyvolává zvláštní, ale přesto hezký pocit. Nohy mě už nesou směrem k domovu, kde na mě maminka čeká s obědem. Ani mně nepřipadá, že jsem tak dlouhou dobu strávila v přírodě. Dám jí kytičku a vyprávím, kde jsem dnes byla. Při mém vyprávění i ona zavzpomíná na časy, kdy byla malá. A proto máme stejný názor – Morava je opravdu nádherná. Nadělila nám tolik krás, potůčky, šumějící lesy, malinkatá údolíčka, voňavé louky a spoustu dalších zajímavostí. Mé rodné, i když přesto chudé Moravě se nic nevyrovná.
oči
(.........., 30. 9. 2009 19:21)Bylo jednou slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět.Měla vrozenou vadu očí a nikdy nic a nikoho neviděla.Každého nesnášela až na svého chlapce.On byl stále s ní, ve všem jí ochotně pomáhal.Jednou mu řekla, že kdyby někdy něco mohla vidět, hned by se za něho vdala.Stalo se jednoho dne, že se konečně po dlouhé doběnašel dárce, který jí mohl dát nemocnou část očí.A tak se těšila, že konečně uvidí svět a taky svého přítele.Chlapec se jí hned po operaci přišel zeptat, jestli si ho vezme.Dívka se usmála,ale když otevřela své "nové" oči a uviděla ho byla v šoku.I on byl slepý.Začala přemýšlet o svém životě a nakonec slepého chlapce odmítla.Ten smutně odešel, z očí mu tekly slzy.Po pár dnech jí přišel dopis.Byl od něho.Chlapec jí děkoval za všechny krásné chvíle, které spolu prožili.Na konci dopisu stálo " A dej mi prosím pozor na moje oči"........
Odpuštění
(............, 29. 9. 2009 9:59)
Lidé, kteří jsou zraněni, volí jednu z následujících možností. Buď konfrontují druhého, mluví o tom, co se stalo, on se omluví, oni odpustí, znovu se otevřou a slepě důvěřují. Nebo se bojí znovu otevřít, a tak se jakémukoli rozhovoru vyhnou, drží se svého zranění a bojí se, že odpuštění by je opět učinilo zranitelnými.
Chceme-li tento problém vyřešit, pak je nejjednodušší cestou k úspěchu uvědomit si následující tři skutečnosti: 1).Odpuštění se týká minulosti. Odpuštění znamená, že někomu nepočítáme nějaký dluh. Necháme plavat to, co nám ten druhý udělal. Na odpuštění stačí jeden…2). Smíření se týká přítomnosti. Dojde k němu, když se ten druhý omluví a přijme odpuštění. Na smíření je třeba dvou. 3). Důvěra se týká budoucnosti. Týká se jak toho, co jste ochotni znovu riskovat, tak toho, čemu se otevřete. Druhý musí svým jednáním dokázat, že si důvěru zaslouží, než mu ji opět dáme.
„Když někomu odpustíte, odkrojíte od něho zlo, jehož se dopustil. Oddělíte dotyčného od jeho zraňujícího činu. Poskytnete mu obnovení. V jednom okamžiku ho nesmazatelně označíte za člověka, který vám ublížil, a v příštím okamžiku tuto identitu změníte. Ve vašich vzpomínkách je přetvořen. Už se na něho nedíváte jako na člověka, který vám ublížil, ale jako na někoho, kdo vás potřebuje. Přetvořili jste svou minulost přetvořením člověka, který vaši minulost učinil bolestnou“ Lewis Smedes
Neodpuštění je kořen hořkostí. Zášť se musí vykořenit, jestliže má rozkvést odpuštění. Říkat, že odpustíš, když to nedovedeš, je jako schovat kočku a nechat trčet její ocas.
„V tom se lišíme od zvířat. Ne svou schopností myslet, ale svou schopností činit pokání a odpouštět. Jedině člověk může provést ten nepřirozený čin, který převyšuje neústupný zákon přírody. Pokud tento zákon nepřekonáme, zůstaneme připoutaní k lidem, jimž nedokážeme odpustit, zůstaneme sevření ve svěráku vlastní nenávisti. Toto pravidlo platí i v případě, kdy je jedna strana zcela nevinná a veškerá vina padá na hlavu druhé strany, protože ten nevinný ponese zranění tak dlouho, dokud nenajde cestu k osvobození-a jiná cesta než odpuštění neexistuje.“- Philip Yancey
Ve skutečností pomsta nevyřeší problémy, ale přidá do ohně benzin. „Pomsta vám pomůže asi tak, jako když kousnete psa za to, že vás kousl.“(F.W.O´Malley)
Odpuštění trhá kruh obviňování a uvolňuje pouta viny. Odpouštět znamená, nedržet zášť a hořkost, a propustit sám sebe z vězení
Odpuštění odstraňuje vina našich činů, ale ne odstraňuje následky nebo jizvy našich činů“. - Rick Warren
Odpuštění neznamená brát bolest na lehkou váhu. Přísloví 10:12 Nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení
Nejlepší způsob, jak si s někým vyřídit účty, je zapomenout.
Hněv je situace, ve které jazyk pracuje rychleji než mozek.
Ten, kdo tě rozčiluje, tě ovládá
Kdykoli máš s někým konflikt, je tu faktor, který může rozhodnout mezi poškozením vztahu a jeho prohloubením. Tím faktorem je postoj.-Timothy Bentley
Dobré chování občas znamená snášet špatné chování druhých.
„Kdo neumí odpouštět, boří most, který sám bude muset přejít, neboť každý člověk potřebuje odpuštění.“- (A.P.Herbert)
O lidské hlouposti a zabedněnosti
(.............., 27. 9. 2009 22:22)
Poradím "Vám" jak na ni.Už se "Vám" někdy stalo, že "Váš"přítel či kamarád byl zabedněný? Jak se to pozná? Tak že nedokáže inteligentně uvažovat. Že je zkrátka hloupý...Osobně se domnívám, že takovíhle lidé by neměli být ve společnosti lidí dobrých a mírumilovných.Právě takovíhle lidé jsou plní strachu, mají zatemněný mozek a nedokáží logicky uvažovat ani argumentovat. To je nad jejich síly i chápaní. Nechtějí nás pustit ke slovu. Používají "zastrašovací" metody a doufají, že jim začneme věřit a dělat přesně to, co oni chtějí. A právě takovíhle lidé nám tady vládnuli. Ti kteří byli hnusní a hloupí...
Základ je: Nenechat se zastrašit. Nepřejímat strach toho druhého, dokázat se nad celou věcí logicky zamyslet. Nenechat se zastrašit, ale hledat řešení. Znamená to: Do tohoto procesu zapojit mozek. Osobně se domnívám, že není potřeba do toho vkládat "super" zázračnou energii, protože těmhle lidem je to ve své podstatě úplně jedno, ale dělají, že jim na tom strašně záleží.
Proč? Ano záleží jim na tom velice, aby nás přesvědčili, že je důvod se bát a řídit se strachem nikoliv vlastním mozkem a rozumem. Jinak by se museli sami zamyslet nad sebou: Proč někdo nedělá to samé, co oni?Hloupí lidé jsou tady mezi námi, to je v pořádku, ale neměli by svým chování "ohrožovat" zdejší společnost.
A pokud je někdo "hloupí" obvykle má problém propadat svému EGU. To znamená, že od něho slyšíme samé: Já, já, já...Je to osobnost...Která chce být vidět a má strach, že ji lidé nebudou vidět. Tento strach vede k tomu, že tato osoba je strachem posedlá...Nezbývá jí nic jiného, než napadat a strašit ostatní. Známe někoho takového na politické scéně: Ano Jiří Paroubek...Strašit, strašit a strašit...
Krom toho si pak tento "člověk" říká: Co musím udělat proto: Aby mé ego vyniklo a bylo uspokojeno? A to je hloupý člověk. Hloupý zkrátka proto, že neuvažuje takto: Co mám dělat proto: Aby vynikla má celá osobnost se vším všudy? To ovšem znamená přemýšlet a zapojit do toho svůj vlastní mozek. Ne všichni máme tento dar.P.S.: Na tomto blogu neuveřejňuji: Hloupé komentáře. To jsou takové, kde jsou jenom samé nadávky a vulgarity (popřípadě rady které bych měl uskutečnit na základě hloupého strachu). Není tam ani špetka ničeho jiného, co by mohlo obohatit tuto společnost. Nedávám prostor lidské hlouposti. Tady na tomto blogu není pro hloupost místo.
Můj vlastní názor.
(.............., 27. 9. 2009 19:02)
Budu ráda když do komentářů napíšete vlastní názor..Děkuji.
Lidé by se měli nad sebou zamyslet, protože většina z nich touží jen po majetku.Aby měli krásný dům, ale hlavně lepší než sousedé.
Lidé tady na zemi žijí už více jak 35 milionů let, ale proč? Protože se naučily přežít s přírodou.
Ale v poslední době se na to krásnou přírodu zapomíná.
Kácejí se lesy, jen proto aby se na jejich místech postavily domy a obchody.
A války.
K čemu vlastně jsou?
Jsou jenom proto, aby se sylnější země měla líp než ta slabší.
Jde tam jen o to ukázat světu svojí sílu, ale nedívají se na ty neviné oběti.
Ale příroda se proti nám bouří,protože lidí je už strašná spousta.
Já si tedy myslím že je lepší soužití s přírodou, než jí ničit.
Lidé by si měli jedno uvědomit,
jestli nebude příroda tak nebudeme ani my.
dar usměvu
(.............., 27. 9. 2009 11:49)
Usmívej se na toho, kdo ti nejvíc ublížil...
Zvláštní věta, že? Proč bych se jako měla usmívat na někoho, kdo mi ublížil? Proč bych se měla usmívat na někoho, kdo může za to, že já trpím? Proč bych mu jako měla svým úsměvem přinášet radost? Tak to teda ne! To mě ani nenapadne! Nejsem přece padlá na hlavu, abych se na někoho takového usmívala. V žádném případě!
Jenomže ona ta věta pokračuje...
...aby neviděl jak moc tě to bolí.
Tak to teda ne! Pěkně ať vidí, jak mi ublížil! Ať se podívá, jak kvůli němu trpím. On za to může! Je to jeho vina, tak ať vidí, co způsobil. Já to tak nenechám! Pomstím se mu. Bude trpět stejně jako já. Ať vidí, jak se cítím! Ať si to vyzkouší na vlastní kůži! Pěkně mu to vrátím i s úroky. To teda ne, se mnou si nikdo takhle zahrávat nebude!Co by se asi stalo, kdyby si tohle řekl každý z nás? Kdyby se každý chtěl pomstít ostatním za to, co mu povedli? Všichni by ubližovali druhým, ti zase třetím a tak by to šlo dál a dál. Pak by si to všichni vraceli atd....seběhl by se jeden velký kolotoč hádek, urážek, nadávání si... Chtělo by se vám v takovém světě žít? Chtěli byste se každý den probozet s myšlenkou: ,,Tak, jsem zvědavá, kdo mi dneska zase ublíží nebo komu ublížím já." Nevím, jak vy, ale já bych teda v takovém světě žít nechtěla.A kdo může zabránit tomu, aby se nerozběhl tento nekonečný kolotoč? Jsme to právě my.Myslím, že právě my jsme ti, kteří by se měli jako první starat o to, aby se tohle nikdy nestalo. A jak to udělat? Stačí k tomu jen jedna jediná věc, která dokáže tento svět proměnit.ÚSMĚV. I když se to nezdá, úsměv dokáže zázraky. Stačí se usmívat na všechny lidi kolem. Na ty, které známe, na ty, které neznáme. Na ty zlé, i na ty hodné. Na ty chudé i bohaté, tlusté i tenké, malé i velké...zkrátka na všechny! Jít jen tak po ulici s úsměvem na rtech. To je vše, co stačí udělat pro to, aby náš svět byl hezčí. A nejvíc se umívejme na ty, kteří nám ublížili. Proč? Možná jim dojde, že to, že ubližují ostatním je neudělá šťastnými. A možná potom přestanou ničit životy i ostatním lidem. A svět bude zase o něco hezčí. A třeba když se usmějeme na někoho jiného, tak ten se začne usmívat taky a potom se začnou usmívat další a další lidé. A rozběhne se kolotoč úsměvu. Nebylo by to hezké? Nebylo by přímo nádherné, kdyby se každý usmíval?
Začněme se usmívat a buďme šťastní. Začněme se usmívat PRÁVĚ TEĎ!!! Ne zítra, ne za hodinu...TEĎ! Nikdy nevíte, kdy ten Váš úsměv může pomoct. Změňme svět! Změňme svět k lepšímu!! Ono to jde!! A nestojí to tak moc!!
Na závěr bych chtěla napsat jeden citát, o kterém si myslím, že v sobě skrývá opravdu hodně: Usmívej se, protože když pláčeš, tak se Ti oči od slz třpytí, ale když se směješ, tak Ti oči radostí září!!!
stáří
(..........., 26. 9. 2009 16:16)
Jen málo lidí by si dokázalo představit, co pro člověka znamená být starý. Mladí lidé, kteří mají život ještě před sebou, se ani nezamýšlí nad tím, co vše s sebou stáří přináší, jak se staří lidé každodenně cítí nebo jestli jsou ještě šťastní.
Tak jako člověk musí jednou vyrůst, musí jednoho dne i zestárnout. Stárnutí je přirozený proces.. V tomto věku je pro staré lidi důležité ocenění a to jim určitě neprokážeme tím, že pro ně zajistíme pobyt v domově důchodců nebo že si jich vůbec nevšímáme. Musíme jim dokázat, že nejsou zbyteční a že je dokážeme pochopit. Měli bychom tolerovat jejich názory a to i když jsou často odlišné.Staří lidé mají po svých zkušenostech jiný pohled na svět. A někdy je těžké tolerovat někoho, kdo vám vyčítá, že jste se nenarodili o půl století dřív, že jste nezažili to, co zažili oni. Pořád se ve svých myšlenkách vrací do minulosti a vzpomínají na doby
, kdy byli také mladí. Poté vše srovnávají s dnešním světem a s dnešní mládeží. Trochu si na ně zastěžují, někdy oprávněně, jindy neoprávněně, a poučí je, že za nich bylo vše jinak. Ještě horší je, když staří lidé nemohou nikomu důvěřovat nebo nemají nikoho, kdo by je měl rád. Zoufají nad dnešním světem plném bezohlednosti a nepochopení a propadávají pocitu osamění, odcizenosti a osamělosti. Je to velice smutné a to nejen u seniorů...
I ve stáří by lidé měli žít šťastně a spokojeně se svými rodinami, které je mají rádi. Neměli by být ani nepochopení, ani osamělí a ani by si neměli myslet, že jsou na obtíž. Také jsou to jen lidé a také jim bylo dvacet. Kdysi.
My mladí, kteří máme životy ještě před sebou, jednou poznáme, co je to být starý člověk. Ovšem budeme-li mít štěstí.
každého jedince. Po mnoha prožitých letech tělesná schránka chátrá a správná činnost organismu se s nabývajícími lety zhoršuje. Proto se nesmíme divit, že naše sousedka po 85 letech života nemůže chodit nebo má špatný zrak. Ani člověk není věčný, i on se během života opotřebuje...Mnohá mládež si staré lidi představuje jako ty, kteří už vše prožili a za svůj život už mají vše za sebou. Pokud bychom měli na některé seniory pohlížet s úctou a tolerancí, tak určitě kvůli tomu, že mají mnoho zkušeností. Proto je dobré si nechat pradit od staršího člověka, který už si na mnohé věci dává pozor. Protože lidé nejsou ve stáří moudřejší, ale jen opatrnější. S žádným z nich bychom neměli jednat o nic hůř než s jakýmkoli jiným člověkem. To že jsou staří neznamená, že nejsou lidé jako my. Mají právo prožít spokojeně svůj život.
čti...
(................, 24. 9. 2009 19:07)
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka:
dobrá nálada, smutek, vědění... a kromě ostatních různých pocitů i láska.
Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova.
Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle.
Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.
Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se:
"Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?"
"Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo."
Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi:
"Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?"
"Já Tě, lásko, nemůžu vzít..." Odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla by si poškodit mou loď!"
Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem:
"Smutku, prosím, vezmi mě s sebou"
"Ach lásko, "řekl smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám."
Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.
Najednou řekl nějaký hlas:
"Pojď lásko, já Tě vezmu."
Byl to nějaký stařec, kdo promluvil.
Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel.
Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění:
"Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?"
"To byl čas," odpovědělo vědění.
"Čas?" zeptala se láska, "proč mi pomohl čas?"
Vědění odpovědělo:
"Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě.
Potkala jsem v dešti štěstí
(............., 12. 10. 2009 16:54)