Nemí věci na světě, co by se líbila lidem všem.
Proto tady máme tuhle rubriku,
kam můžete psát !!!!!
Komentáře
Přehled komentářů
Jaký je rozdíl mezi 8-letou, 18-letou, 28-letou, 38-letou a 48-letou?
Matematik byodpověděl, že vždy 10 let.
Podstata správné odpovědi však tkví ve vztahu k pohádkám a posteli.
8-letou uložíš do postýlky a povíš jí pohádku.
18-leté nejprve povíš pohádku a potom ji uložíš do postele.
28-leté není třeba povídat pohádku, aby se uložila do postele.
38-letá ti sama řekne pohádku, aby jsi šel do postele.
48-leté povíš pohádku, aby jsi nemusel jít do postele.
Pět chlapů ve věku 20, 30, 40, 50 a 60 let se koupe v jezeře, když uvidí skupinku krásných mladých slečen na druhém břehu, jak nahé dovádí ve vodě.
20letý říká: "Pojďte, doplaveme tam a všechny je přeřízneme!"
30letý říká: "Tak jo, doplaveme tam, ale budeme si vybírat!"
40letý říká: "Se mi nechce, počkáme, až doplavou ony sem!"
50letý říká: "Bacha, bacha, už sem plavou!" 60letý: "Kkukuuu, dělejte, že jsme mrtví!"
Život ženy se dělí na tři období:
1. Jde nanervy svému otci.
2. Jde na nervy svému muži.
3. Jde na nervy svému zeti.
Víte, co má společné smrt tchyně a slivovice?
No, nejprve vám to vyrazí dech a potom máte takový příjemný pocit..
nelibi se mi to
(klara stanova, 2. 5. 2010 19:04)nelibi se mi to ze to neni to co jsem hledala
nelibi se mi to
(klara stanova, 2. 5. 2010 19:04)nelibi se mi to ze to neni to co jsem hledala
,hi,hi,hi
(............, 13. 12. 2009 19:47)
Pepíček si vzal svoji novou chemickou soupravu do sklepa, kde celé odpoledne prováděl různé pokusy.
Tatínek se vrátil z práce a šel se podívat, co synek tropí.
Pepíček zrovna seděl obklopen baňkami a zatloukal cosi do zdi.
"Proč zatloukáš ten hřebík do zdi?" ptá se otec.
"To není hřebík," říká synek, "to je mrtvý červ. Chtěl jsem ho pomocí své speciální směsi oživit, ale on místo toho ztvrdnul na kámen."
"Víš co? Ty mně dáš tu baňku s touhle chemikálií a já ti hned zítra koupím motorku!"
Pepíček nepřemýšlel dlouho a podal tátovi baňku.
Druhý den, když přišel Pepíček ze školy, tak před brankou stál na chodníku zbrusu nový Mercedes.
Pepíček se šel zeptat tatínka, proč koupil auto a ne motorku.
"Motorku máš v garáži, synku," řekl otec, "ten Mercedes je od maminky."
TOŽ - NA ZDRAVÍ!
(.............., 2. 12. 2009 10:43)
Poď na burčák! - vykřikli stařeček Pagáč na súseda Peléška přes plot. „Bečka je rozhycovaná jak šporhélt, že bys na ní mohl vajca uvařit! Je to akorát »na špičce«, to nám nesmí utéct! A zabúchaj na okno hlásnému Fukaroví, ať donde také!" Ani sa neohlédli a friško poskakovali ke sklepu... Za chvilku už po schodkoch z červených tihel scházali do sklepa Peléšek s Fukarem. Peléšek začuchali jak honící pes, rozkašlali sa, kýchli a zahučali:
„Krúci, máš tady smradu z plynů, že by sa tu člověk udusil! Proč to nevyvětráš?"
„No, na tebe sem čekal, až ně poradíš, mudrlante! Sedndesát roků sem sa neudusil a zrovna včílkaj sa začnu dusit, trúbo!" -uraženo odsekli. „Chytni na bečku, jak je vřelá! Pětatřicet stupňů - jak ludská krev. Tož tak —a včílkaj si dáme!"
Natáhli »mléčka« a púščali do koštovaček. Dyž sa Fukar chystali přiťuknut, stařeček ucukli:
„Už ti to také v téj lebeni vynechává! Měl bys vědět, že s týmto posvátným nápojem sa neštrngá! To je medecína a né ankahól! Já temu říkám »slovácký životodar«. A než sa napijem, tož sa napřed téjto nádobě pokloníme, lebo kolej je v ní vína, toléj potu ze mě vyteklo na vinohradě..."
Všecí sa poklonili jak před oltářem a zaráz okoštovali. Stařeček sa oblízli až kdesi za ušima, přivřeli oči jak kocúr na ošívce, znova upili a spokojeno pravili: „Aleje! Pámbu zaplať! Šak mělo dvádvacet cukru, tož si možete myslet!"
„Šak to sa ti mockrát za život netrefí, přislazuješ skoro každý rok!" - připomněli Peléšek a nastrčili znova koštovačku. Fukar neostali pozadu. Cvrkli obům aj sobě a súhlasili:
„Tož to teda máš pravdu - a proto si mosíme letos jaksapatří propláchnut střevka. To tak propucuje, že by ťa ani tvoja Běta ve vaškuchli v trokách tak nevyprala! Všecky nepravosti, keré sa v tobě za celý rok naskládajú, to vyžene ven. A ty to najvěc potřebuješ - si jak scíplina!"
Teprv včílkaj zasedli za stůl k výklenku, v kerém stál najméň dvě sta roků starý patronek vinařů — svatý Urban. Býl celý požraný od červotočů, podepřítý dvúma tihlama, aby nespadl, a měl hřebíkem přitlučený nos, kerý mu kdysi upadl. Stařeček si ho ale velice vážili a nikdá mu nezapomněli dat do výklenku pohárek vína z novéj úrody...
Už špatně sa dalo číst švabachem psané říkání:
Pijme vínko dokáďžijem po smrti sa nenapijem...
.........
(.........., 2. 12. 2009 10:42)
a vedlevá teho:
Z piva sa spí
z goralky sa blbne
ale z vína sa zpívá.
Stařeček znova rozléli kamarádom, a dyž si podřeli baranicu, Peléšek zahlédli, že majú na čele guču podobnú na erteplu a kolem modru duhu...
„Co sa ti stalo?" - optali sa. „Snáď sas netrkal z kozama?"
„Co sa ně stalo? Viděls u sklepa ten žebř?"
„Viděl."
„No tož - a já sem ho včera v noci neviděl..."
„A býls u dochtora?" - optali sa Fukar.
„Cóóó? U dochtora? Ná, co si hlúpý? S takým škrábanečkem? Dyť dochtorom už z těch marodů hučí v hlavě věcéj jak mě, lebo jak dneskaj nekeho uščípne blecha, už letí pro medecínu! To my máme inší kořeň! Šak víš, že sa říká: »Kdo starý sýr jí a sliovicu pije, teho ani pantokem nezabije!«
Dyž sem jél do póla orat, vzal sem si do uzélka kus černého chleba ze slaninu, žídlík sliovice lebo mázovku vína a býl sem chlapisko jak dub. Včílkaj sa na mňa nedívaj, lebo su jak vysušený netopýr. Ale dyž sem stál pod mírů u první asendy, to sem býl jak kyrysár! Vidět ňa Maryja Terézija, tož všecky ty hrabjacka prodala rasovi. Každá robéčka sa přede mnú třásla jak myš před hadem! A nedaj bože, aby si někdo trúfl přebrat ně galánku! To sem sa nafúkl, že ně košula přes prsa pukla jak zdélú, a zagúlaja očima, tož cár Ivan Hrozný býl proti mě hotová ovečka..."
...........
(..........., 2. 12. 2009 10:41)
A stařeček sa nafúkli jak zamlada. Ale košula už nepukla, enom ím zachrastilo v páteři... Z chuťú do sebe obrátili pohárek, lebo burčák ím dodával novéj sile.
„A u muziky? Dyž sem přitiskl děvčicu na vyšívánu košulu a zavrtěl s ňú, tož enom zamdlévala a lapala po lufte. Větrem popadaly všecky sklenky z pultu a Cyrilovi Píščalovi sa v hubě ohl kladinét jak itrnica! A dyž sem zavýskl, tož ze zámeckéj věže vyletěli všecí holube a vrátili sa až za tři dni...
Tož pravda, mladí ludé majú právo dělat hlupoty - ale ocáď až pocáď! Vím, že dyž zme sa bíjávali, že to zrovna v pořádku nebylo - ale cosi chlapského v tem bylo. To víte, voda ohni nerozumí! Nó, také sem ich při tych tancovačkách pár chytil a su od křiváků pozašívaný jak starý pytel. Ja — šak sem měl u dochtora v městečku aj svoju špulku konopných nití... Ve vybíjaném řemeni néni toléj ďúrek, co sem dostál facek, ale co sem ich vrátil, to bys na žebřiňáku neodvézl!
Kdysi po hodách sa naši mamička převelice divili, co mám furt poškubanú peřinu, a až za týden sem došel nato, že mám v hlavě zalomený křivák... To sa ně stalo u muziky v Huku. Uhlédl sem tam robéčku jak malovánu — tá byla jak model! Šél sem po ní jak schoř po húsati a pravil sem si: Krúci, takého kapra pod stromečkem, tož ho obírám do Třech králů...
Enomže načisto inšího mínění býl její galán a jak ně ju rubl, tož sem z pódyja zvalíl štyrech muzikantů z notama aj z basů. To víte — s „přespolanem" sa nikdo neobtúlá! Za chvilku ňa tak zrychtovali, že ně aj z gatí pomohli. Ostál sem enom v košuli a dyby ně dali červený lémec, tož sem býl jak milistrant... Dyž ňa hnali dom, tož sem to bral přes póla kolem cigánového takým cugem, jak dyby ůa vystřelili z húfnice!"
Vtem navrchu vrzly dvérca a ozvalo sa:
„Matúšu, si důle? Nesu ti bažanta!"
„Su, poď dáléj!" - vykřikli a už vítali hajného Srnca, kerý pověsili flintu aj s tým malovaným ftákem na hák vedle koštéřů.
„Koštujete, koštujete?" — optali sa hajný, aj dyž to viděli.
„Užíváme medecínu!" — pravili stařeček a už držali vypláchnutu koštovačku a žbánek z burčákem. „Možeš sa léčit s nama. Ale najprv ně mosíš povědět, jak budeš pit: jak člověk, lebo jak dobytek?"
„Ná, krúci — tož přeca jak člověk!" — napaprčili sa hajný.
„Tož s takým pazgřivcem nic nechcu" — zahučali, „lebo dobytek ten ví dycky, kdy má dost'...!"
Srnec praščili do štola, až sklénečky poskočily a zařvali:
„Kde mám flintu?" Ale stařeček už s uščuřovaním nalévali...
Srnec přejeli očima říkání nad dvércama:
Pro mladého mléko lékem — pro starého víno mlékem... a po prvním hltě znalecky pokyvovali hlavu, mlazgali a hodnotili:
„Tož, takú medecínu si dám řéct, to by sa dalo marodit aj celý rok! Éj, Matúšu, šak ty si dobrý dochtor, dyž dovédls vyléčit aj slepičí mor!"
„Jaký slepičí mor?" - ptali sa udiveno Peléšek.
„Ná, co sú to za zázraky?" — dodali překvapený Fukar.
.........
(.............., 2. 12. 2009 10:40)
Stařeček zvraščili hubu, cosi zavrčali a lupli očima po Srncovi. Potem kúsček odsedli a čučali do zemi, jak dyby hypnotyzovali brablenca...
Hajný znova upili a důležito pravili:
„Já, tož vy nevíte, jakú medecínu měl lúní Matúš na slepičí mor? Tož to vám teda mosím povědět!"
A tak sa Peléšek s Fukarem dověděli, jak Pagáč léčili kohúta...
Bylo to jaksi v trnky rok, dyž došel na slépky mor. Kapaly jedna za druhů a hospodyně nestačily nebožky zakopávat. Ani dochtorské, ani babské léky nepomáhaly. Až jedného dňa došli stařeček z hospody a donesli radu. Préj: nalepší medecína je rum! Nalévat ho drůbeži do krku a naisto to pomože... Oči ím zablýščaly jak laterně, dyž ím stařenka v zúfalství dávali peníze na rum. Vyjeli z chalupy a hybaj do hospody!
Dyž sa vrátili dom, ze slepičího osazenstva ostál živý už enom kohút. Nahnali ho pod navrátí a začal hon. Ruky roztáhnuté, jak dyby chtěli zastavit splašeného koně, naháňali kohúta do kúta.
Ale co kohút ví o nějakém kulýrování slepičího moru? Dyž viděl, že kolem něho obíhajú z vyvalenýma očima jak Indyján kolem obětního kůlu, měl enom jedinú představu: že mosí skončit ha-nebnú smrťú na kotchaně v trúbě...
A to sa mu ani trošku nechtělo. Proletěl ím mezi nohama a trapem přes dvůr na mlatevňu. Stařeček ze sakrama za ním a honem přibuchli vrata. Aj ho při téj honičce zbavili ocasa, lebo sa ím několikrát vydřel z ruky. Dyž sa kohútek zaplantál do kolečka v tragači, přeca sa ím ho podařilo chytit a začali z léčebnu proceduru. Nalévali mu rum užičkú do krku, ale kohút temu nechtěl rozumnět. Škubal sebú a skřekal jak zdivočelý. Vzali ho teda pod levú pažu, sklenku z rumem do pravéj ruky a kamarádsky mu domlúvali:
„Tož podivaj sa, kohútku, tak sa to mosí bumbat!" — a dali si pořádného hltá. Ale kohút nic, enom sa dral ven, lebo ho držali jak v kléščách. Tož mu to ukázali ešče jednu — a kohút zasej nic...
Stařeček byli ale trpělivý dochtor a furt enom: „Kohútku, podivaj sa..." a upíjali ze sodovčáka a furt mleli: „Tak sa to mosí!" Kohút ale néenom že nepil, ale už sa ani nedíval, ani sa ze sevříti nedral ven — enom pomrkával. Uspával ho smrad z rumu...
Dyž byla flaša prázná, stařeček stáli zasej v izbě a hlásili, že kohútovi sa už trochu ulevilo, ale esli má ostat naživu, bude nutné ešče jeden sodovčák rumu využívat. Stařenka obrátili oči k nebi, bolestno vzdychli, ale penízky dali. Stařeček letěli jak šrapnél do hospody, potem na mlatevňu za kohútem a už z dálky vovali: „Kohútku, nesu ti medecínku, podivaj sa!" A procedura začala znova...
Dyž sa k večeru došli stařenka podívat, jak sa daří pacientovi, stařeček ležali na slámě, kohút ím stál na bruchu celý podlábený a zdálo sa, že usnul. Stařenka leknutím zbělali jak puténka od vápna a vykřikli:
„Kdo ste dobrý, pomožte! Matúš je trefený morem!"
Ale mor to nebyl. Stařeček byli trefený — ale enom rumem! Stačilo na nich ščáknút hrotek vody a probrali sa...
Neprohrál sa ale kohút. Našli ho druhý deň ráno v kurníku, našponovaného jak struna. Snáď umřel lútosťú nad tým, že ostál v harému sám...
.....
(............., 2. 12. 2009 10:40)
Stařeček sa zasej pohašteřili ze stařenku. Kača nedovedla pochopit, že tajak je k životu potřebné slunečko, vínečko a pěsnička, luk je aj nutné jednu začas protřepat »světovú krýzu«, a to bylo možné enom s dobrýma kamarádama u dobrého vínka ve sklépku! Pugáč prosazovali teóriju, že dyby světoví mocnáři projednávali svoje patálije a »problény« u nich ve sklepě, tož by nikdá k vojnám nemohlo dojít, lebo by sa dycky nakonec všecí držali kolem krk li a zpívali...
Z hotařem Kláskem, Cyrilem Píščalú, hajným Srncem a policajtem Bubnem za kraťúčko rozparcelovali celu zeměgulu. Rakúskú dynastiju roškubali na cucky a zapletli do teho aj Indyjánú s Eskymákama. Ale to už bez Cyrila, lebo naňho spadla »únava«. Vyhaslá fajka mu sjela za košulu a těžká hlava sa svezla nu stůl...
Dyž naházali všecky kanóny aj ze šrapnélama do hnoja a už sa zdálo, že to štyrem »stratégom hraje na stejnú notečku« — lebo ani jeden neměl chuť střílat po druhém — Cyril Píščala sa ze spánku probral. Jedným okem zakrúžíl kolem sebe a zahuhňal:
„Chlape, na jedno nemožu furt dojít — sú Bizmark z Hindhurgem rakúské alebo němeské města...?"
A jak dyby počítal ovečky, přecházál kalnýma očima z jedného chlapa na druhého.
Stařeček vyvalili oči jak patrontašky a stuhli jak ciment, lebo v téjto »vážnéj« vojanskéj poradě něco podobného nečekali. Vyhodili jazykem fajku z huby a lapali po lufte jak zdutá koza. Najisto v tem momentě počítali do dvaciti, lebo sa báli, že by v téj pohodě mohlo dojít k něčemu strašnému. Najednú sa ím rozsvítilo - jak malučko stačí k temu, aby došlo k vojně...
Tajak dyby měli v krku borovú šišku, zasípali:
„Počúvaj, ty motovidlo — ty dyž býls malučký, tož ťa maminka moseli upustit z kolébky na hlavu. Ale nic si z teho ne-ilčlaj, generálem stejnak nebudeš — enom dyž si ináč zdravý...!"
A vycházaja ze sklepa, držali sa kolem krků a zpívali...
Kohúté už budili dědinu a kukačka odkukávala v hodinách štyry, dyž sa stařeček, z holénkama v ruce jak zloděj, šúlali do izby. Stařenka si ale narychtovali »budík« — zašprajcovali mezi dveřa hrabje... Pagáč zakopli a už letěli hubu po dlážce! Raná, že by to zbudilo aj mrtvého. Tetka rožali lampu, z lůžka si udělali kazatelnu a vyčtli ím všecko od téj doby, co sa vzali — a nezapomněli na nic!
Stařeček v jednej ruce holénky a v druhéj baranicu, před němá stáli jak malý soplivec a nezmohli sa ani na slovéčko.
Stařenka po tem kázání na sebe hodili háby, ani neposnídali a hybaj k Peléščeně postěžovat si na »teho lumpa ožralého«.
Dyž u Peléškú zabuchali na okno, Běta první chvílu myslela, že u nich hoří. Rozhrábla firhaňky a s očima vypleščenýma jak výr nahlédala mezi muškátama přes okno. Dyž uhlédla Kaču zachumlanú ve vlňáčku, honem letěla odryglovat dveře a zvala ju dáléj:
„Nále, dušo moja, co sa stalo? Co ťa zasej zlého potkalo?"
Pagáčka enom mávli ruku do prázna a posmrkli:
..............
(............., 2. 12. 2009 10:39)
„Bětuško, Sodoma a Komora! Už je teho sužování aj pro koňa moc — něco sa mosí stát! Počúvaj — co to tá Maryša dávala ternu Vávrovi?"
Běta, kerá byla ešče furt enom v košuli, na sebe hodila suknu a kacabaju. Přistavila pro Kaču legátku a podpálila ve šporhéltě. '
Za chvilku už popíjali kafé a Pagáčka mezi jídlem tak mleli hubu, že ím párkrát aj »zaskočilo«, div sa neudusili.
Ešče s Peléščenú nedojedli babúvku a už měli všecko zrychtované - »pytel na stařečka býl ušitý«... Domluvené, zesumírované! Pagáčka si na sebe dajú bílú plachtu, Běta bude vyluzovat strašidelné zvuky a v noci u řbitovní zídky stařečka vystrašijú...
Kača si fjertúškem utřela hubu zacukrovanú od buchty a spokojeno pravila:
„Bětuško, věděla sem, že si moja jediná spása, a pámbu ti nastotisíckrát zaplať za tú radu. Dyž po těmto recepte si strachem nenavalí plné untrhúzny, tož už nikdá...!"
A skončily válečnú poradu s tým, že sa pod vinohradama za řbitovem zendú — enom co sa zetmí...
Stařečka táhlo lůžko jak magnet, ale protože dobytek řval ve chlévě jak pominutý, nic inšího ím nezbývalo než zvířactvo najprv pokludit. Dyž dojili Stračenu a potem kozu, to sa ím „klížily oči" a už ani nevěděli, kerý štrych táhali a kerý né. Že ím při tem spadla fajka do hrotka, to zistili, až dyž mléko cedili do látky. Dyž hleděli do sítka, tož hodnú chvílu přemýšlali, jak sa mohla jejich fajka s císařem pánem dostat kozi do vemena ...
Potem sa zvalili na pec a chrápali jak zabitý. Zdálo sa ím, že stójijú z generálama nad mapu světa...
Zbudili sa až k polednímu a Kača ešče furt nebyla doma. Ufíkli si v komoře kus slaniny s krajícem chleba a šli znova do sklepa — zasej „chytili slinu"...
Dyž vyšli na dědinu, bylo ím tak lehučko, jak dyby ím křidélka narústly. U pastušky seděli stařenka Vrbová a podřimovali. Byli suchučká jak otěřinka — šak do stovky roků ím už moc nescházalo. Už nikeho neměli, byli sama a odkázaná na podporu dobrých ludí. Stařeček sa zavrtěli jak na execíráku a škrk zpátky do chalupy. Rozhlédli sa po dvorku, z plota stáhli míšek a už byli v komoře. Lopatku nabrali fazule, navrch nasypali erteplí a přidali hrnek oškvarků. A už stáli u pastušky:
„Stařenko, navařte si polévky!" - a přidali ím do vráščitéj dlaně pár grajcarů. „Pámbu ti požehnaj..." — už stařeček neučuli a mašírovali přes dědinu. Svět sa ím zdál najednú taký prosvítěný a měli chuť aj na nejakú čertovinu...
Zrovna proti ním jeli hlásný Fukar s krávama.
Enom co sa minuli, stařeček zavolali:
„Ignáců, zastav!"
„Prrr!" - vybřéskli Fukar.
„Cúfni!" - diktovali stařeček.
„Curýk! Ná co sa stalo?"
„Co by sa stalo,? Šak sa podivaj pod vůz — přejéls ho!"
„Cóóó — šmarjá, keho?" — natahovali krk pod vůz. „Ná — kravinec..." — uščuřovali sa spokojeno stařeček, jak jejich Francek, dyž vyhrál míšek guliček.
Fukar zasakrovali, šibli do krav a popojeli. Ale v tú ránu bylo čut ostré „prrr!" — a zavolali:
„Matúšu, jedu z póla a nemám ani grajcara — a žízeň převeliká! Ořechovú ložnicu prodám — nekupíš?"
.......
(.........., 2. 12. 2009 10:38)
„Co za ňu?" — optali sa stařeček.
„Nó — až ju uvidíš. Najprv podme zapit aldamáš!"
A už na „Osmeku" zapíjali — a stařeček platili...
Ignác sa enom oblizovál a spokojeno uščuřovál, že našel „kupca".
Za hodnú chvílu sedli na vůz a jeli k Fukarovému. Prošli vrát-kama a Fukar sa brali k šopě, kde v budě chrápal „čistokrevný podvraťák" a ani sa nezbudil, dyž k němu ze stařečkem došli.
Ignác sa podivál najprv na stařečka, potem na psa z búdú a klidňúčko pronesl:
„Tož, Ořechu, nedá sa nic dělat! Mosíš opustit tú tvoju ložnicu — prodal sem ju totkaj Matúšovi...!"
Stařeček zezelenali, potem zčervenali, chvilku sa točili po dvoře jak mucha s jedným uškubnutým křídlem a mysleli v tú chvílu, že ich trefí šlak. Ale enom chvílu — lebo najednú sa ím zdálo, že nad „ořechovú ložnicú" vidijú přejetý kravinec... A to už sa neudržali! Tak sa rozesmíli, že sa dusili kašlem. A radosťú, že sa ím to obům podařilo, tak buchli Ignáca do zádú, že zvalíl budu aj z Ořechem, a mezi smíchem vykřikovali:
„Toto sa mosí ešče zapit — pod' ke mě do sklepa!"
Za chvilku už natahovali koštéřem a chutno pocucávali vínečka ryzlinkového...
Od hor zařmívalo a ešče ani nedopili třetí koštovačku, dyž sa spustil taký ščakanec, že měli co dělat, aby pytlama ucpali dvérca, Icbo voda brala z vinohradů hlinu aj s kameňama. Dyž sa búřka přehnala, kdosi zabuchal. To pastýř Tatar, celý zmoklý jak myš, sa drali do sklepa z brbláním:
„Potfora, chytlo ňa to zrovna na pastvisku — mám vodu až v holénkách!" — a krúcali košulu.
Dyž trochu oschli a pár pohárků vypili, poděkovali a rozlú-čili sa. Ale to už sa lučili aj Fukar, lebo préj mosijú nařezat sečky...
A tak ostali stařeček ve sklépku sám — ale smutno ím nebylo. Pobrúkávali si pěsničku:
„Pršalo bylo tma zezulenka zmokla nemohla přiletět pod milého okna..."
Spokojeno vrňali jak děcko v kombélači — a popíjali...
A až za tmy sa brali dom — stejnak ich v chalupě nic dobrého nečekalo...
Viňďa ze sklepa, ujely ím na slínovém bahnisku nohy. Klúček od sklepa letěl oblúkem na jednu stranu, baranica na druhů u roščápený jak skokan jeli po zadku jak na saňách. Zastavili sa až o suchu trnku. Aj cosi ruplo. První chvílu mysleli, že noha, ale bylo to něco horšího — fajka!
A jak sa tak, celý zamatlaný, hrabu ze sakrama z bahna a čučijú do tmy, tož cosi bílého zahlédli.
„A kdo ty si?" - vybřéskli.
Peléščena z járka za keřem začala »vyluzovat strašidelné zvuky« — zahukala jak stará sova.
Kači sa pod bílú plachtu najprv rozklepaly zuby, ale přeca enom zapípala:
„Já su tvůj anděl strážný...!"
„Cóóó — anděl strážný? Ahá, tož ty si ten, co ňa chrání před všeckým zlým? Ná, počúvaj, ty paradajo — kdes býl, dyž sem sa žéníl...?"
Chvilku bylo ticho jak v hrobě — Kača nemohla chytit dech.
Vtem bylo čut neandělské zaklení a Pagáčka praščili andělským hábitem do járka. Potem nadali Peléščeně do »hlúpých strašidel« a zlosťú bečali až dom...
A JAKÝ BY MOHL BÝT SVĚT.
(.............., 28. 11. 2009 20:39)
Chtěla bych stát na louce plné pomněnek a lučních květů.
Chtěla bych, aby v ten moment zapadalo slunce a mě zaplavily červánky.
Jsou jako oheň, který neublíží, který nepálí.
Blíží se ke mně a přesto jsou tak daleko.
Jemně by foukal vítr a já bych se ani nepohla, abych snad nepřerušila to ticho,
které někdy tak příjemně hladí.
Lehla bych si do trávy a vedle mě někdo, kdo by o to být se mnou opravdu stál.
Žádný křik by jsme neslyšeli,
snad jen šumění stromů, jak do sebe naráží listy.
Takový bych chtěla svět.
Bez přetvářky, pomluv, hádek a lhaní. Prostě klidný.
Aby štěstí a láska byla jako by ses znalecky rukou dotknul strun na kytaře,
a nechal je rozeznít. Struny by hrály ladně a bez chyby.
Ani jedna špatná nota, ani jedno selhání či zaváhání prstů.
Jen moll a durr by hladce zněly všude kolem.
Ale není to tak, vždy nás z nádherných snů probere studená realita.
Jsou kruté pravidla života a ještě krutější je sám život.
Nedal nám ani šanci zjistit o jaké pravidla jde "neznalost se neomlouvá, trestá se bolestí."
Pravidla života pochopíš snad až na konci, nebo vůbec.
Ale sny, sny nám nikdo vzít nemůže. Ty máme, měli jsme a budeme mít pořád.
Pořád můžem ležet na louce poslouchat vítr nebo hrát něžně na kytaru,
ve snech je dovoleno všechno, stačí jen zavřít oči a fantazie udělá už to ostatní.
A JAKÝ BY MOHL BÝT SVĚT.
PRVNÍ PŘÍZNAKY STÁŘÍ
(.............., 28. 11. 2009 20:29)
1. děti na ulici zdraví, "dobrý den."
2. neznámí lidé oslovují, "paní."
3. pleť už není to co bývala.
4. kluci na ulici, nepískají na tebe, ale na mladou slečnu za tebou.
5. na diskotéky už to neláká, protože se tam cítíš jako babička.
6. najednou jsou tvoje názory staromódní.
7. v moderním oblečení se už necítíš a věčná kontrola, jestli někde něco neleze, unavuje.
8. při pohledu na mládež, ti automaticky nabíhá myšlenka, "když já jsem byla mladá."
9. sexi věci na tobě vypadají směšně, a ty se nemůžeš smířit s tím, že musíš být decentnější.
10. a to hlavní : při každých narozeninách místo slavení, máš deprese a nejraději by si polámala svíčky na dortu do počtu, který je míň, než, když třikrát odečteš půlkulatiny od svého věku.
A lék na to?
Prostě na to kašli! Stejně s tím nic neuděláš.
Leda, že bys.....
dokázala zastavila čas :-)
Nový chemický prvek
(............., 20. 11. 2009 18:55)
objevení nového chemického prvku do aktuální tabulky soustavy prvků
Prvek: *ŽENA* (Womanium)
Značka: *Wo*
Atomová hmotnost: 54,6 kg (přijato dohodou, může se však vyskytovat v rozmezí 40 - 200 kg)
Poločas rozpadu: průměrně 72 let - podle zacházení až 120 let
Výskyt: ve větším množství hlavně v obydlených oblastech
*Fyzikální vlastnosti:*
1. Povrch obvykle pokryt barevným filmem složeným ze směsi jiných chemických prvků
2. Bod varu velice nízký, na druhou stranu ale mrzne bez jakékoliv známé příčiny
3. Taje při speciálním zacházení
4. Hořká při nesprávném použití
5. Vyskytuje se v různých stavech od panenského kovu až po vytěženou rudu
6. Poddajná při aplikaci tlaku na správném místě
7. Čistý vzorek má v přirozeném stavu růžovou barvu
8. V blízkosti kvalitnějšího vzorku se barva mění na zelenou
9. Vykazuje periodickou nestabilitu v závislosti na lunárním měsíci
*Chemické vlastnosti:*
1. Výborně přitahuje zlato, stříbro a většinu drahých kamenů
2. Absorbuje větší množství drahých látek
3. Spontánně exploduje bez předešlého upozornění a jakékoliv známé příčiny
4. Nerozpustná v kapalinách, ale její aktivita se zvyšuje po nasycení alkoholem
5. Ze všech známých prvků nejlépe redukuje peníze až na nulovou úroveň
*Běžné použití:*
1. Dekorativní účely, obzvláště ve sportovních autech
2. Může být dobrou pomůckou při relaxaci
3. Velmi efektní čistič
*Možná rizika:*
1. V nezkušených rukou velmi nebezpečná
2. Je nelegální vlastnit více jak jeden exemplář, je však možné spravovat více exemplářů,
které se nacházejí na různých místech a nejsou spolu v přímém kontaktu
3. Má velký vliv na psychiku člověka, většinou negativní až zničující. Pouze ve výjimečných případech duševně nemocných lidí došlo popřechodnou dobu k mírnému zlepšení jejich zdravotního stavu.
*VÝSTRAHA:*
DLOUHODOBÉ VYSTAVOVÁNÍ SE ÚČINKŮM TOHOTO ELEMENTU JE ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ! VŠECHNY ZNÁMÉ PŘÍPADY ZÁVISLÝCH SKONČILY JEJICH SMRTÍ V ABSOLUTNÍ BÍDĚ A CHUDOBĚ DUCHA !!!
Otázka
(................, 13. 11. 2009 11:56)
V rybníku se oženil pulec s rybkou. Skvělý partnerský vztah, pěkně jim to šlapalo, jenže jednoho dne pulci začaly růst nohy a pomalu se měnil v žábu.
Obrátil se tedy na svou ženu - rybku:
“Já musím jít za svým osudem, jdu žít na zem, a proto si taky musíš zvyknout žít na zemi.”
“Ale můj drahý, jak chceš abych to udělala? Co moje ploutva a žábry? Zahynula bych.”
Na to pulec řekl: “Jestli mne miluješ tak půjdeš. Miluješ mne nebo ne? ”
Něco o ženách
(........., 13. 11. 2009 10:06)
Vojínu je zapotřebí meče, vládci je zapotřebí trůnu, filosofu je zapotřebí knih, básníkovi je zapotřebí pera.
Jen žena však bojuje a vítězí jediným pohledem.
Něco o ženách
(.............., 13. 11. 2009 9:57)Jedenašedesát procent žen by raději vidělo svého muže umývat nádobí, než tančit nahého.
Pracovní úraz
(................, 13. 11. 2009 9:46)
Přijde takhle jeden k doktorovi, že prý včera, když obšťastňoval tu svoji, spadl z postele a zlomil si ruku.
“Potom povídá: A pane doktor, nešlo by to napsat jako pracovní úraz ? Víte, dělám na statku v rostlinné výrobě", a hned staví na stůl flašku slivovice.
“No konečně, proč ne. Ale co tam napíšu?”
“Víte, pane doktor, tak to já už mám promyšlené. Napište tam třeba: Při setí semene spadl ze staré mašiny.”
Hoď kamenem
(.............., 13. 11. 2009 9:28)
Do závratné hlubiny
se občas propadám,
své viny, tvé viny,
jak pavouk tiše spřádám.
Co se kdy událo
a co jsem zavinila,
požitky pro tělo,
hoď kamenem, kdos bez viny!
Fair play
(.........., 13. 11. 2009 9:26)
Jedno si pamatuj, ve štítu měj:
Dodržuj pravidla, děj se co děj,
na hřišti v životě, poctivě hrej.
Byť bys hrál o život, vždycky
FAIR PLAY
Věkové rozdíly
(......., 29. 5. 2010 20:32)